Pohádka o Jednooké Bídě

Byl jeden kovář, co se zamýšlel nad tím, jak vlastně vypadá Bída, protože on sám ji nikdy nepotkal. „Hm,“ zamumlal, „říkají, že na světě je Bída, ale já jsem ji nikdy neviděl. Rozhodl jsem se ji vyhledat.“ Připravil se na cestu, dal si doma poslední doušek piva a vydal se hledat Bídu.

Na své cestě potkal krejčího a pozdravil ho: „Pozdrav pán Bůh!“ Krejčí odpověděl: „Dejž to pán Bůh! Kam jdeš, kováři?“ Kovář odvětil: „Víš co? Pořád se mluví o tom, že na světě je Bída, ale já ji nikdy neviděl. Tak jsem se rozhodl ji jít hledat.“ Krejčí přikývl a odpověděl: „Zajímavé, taky se mi vede dobře a Bídu neznám. Můžeme ji hledat spolu.“

A tak se oba vydali na cestu. Prošli hustým, tmavým lesem, kde našli malou pěšinku. Šli po ní tak dlouho, až přišli k velkému stavení. Už byla noc a neměli kam jít. „Půjdeme dovnitř,“ rozhodl kovář.

Když vešli dovnitř, nikoho tam nenašli. Bylo tam pusto a temno. Sedli si a čekali. Po chvíli přišla vysoká žena, chudá, křivá a s jedním okem. „Aha!“ pronesla, „hosté v mém domově. Vítám vás.“ Kovář a krejčí jí poděkovali: „Děkujeme, babičko! Přišli jsme k tobě na nocleh.“ Žena se uchechtla a odpověděla: „Dobře, budu mít co na večeři!“

Naši dvojici přemohl strach. Žena šla pro dříví, založila v peci oheň a poté popadla krejčího a šup s ním do tmavé komory za pecí. „Tam si počkej, zítra si tě upeču,“ zabručela a zavřela na závoru. Kovář seděl jak přibitý, nemohl se ani pohnout a přemýšlel, co dělat. Jak se asi zachránit? Žena si pak uvařila hrnec kaše a začala večeřet.

Kovář se otočil k peci a řekl: „Babičko, já jsem kovář.“ Žena se na něj podívala: „Co umíš dělat — kovat?“ Kovář přikývl. Žena zauvažovala a pak navrhla: „Tak mi ukovej oko.“ Kovář přikývl: „Dobře, ale budu potřebovat provaz, abych tě mohl svázat, protože jinak bys ani ty na místě to kování nevydržela.“

Žena přinesla dva provazy, jeden tenký a druhý tlustý. Kovář ji svázal tenkým provazem, ale když se žena převalila na zemi, provaz se přetrhl. Kovář potom vzal tlustý provaz a dobře ji svázal. Když se žena opět převalila, provaz udržel. Kovář pak vzal z kouta hrnec s lepkavou černou smůlou a pořádně jí zalepil zdravé oko, takže najednou nic neviděla. Žena se převalila, provaz přetrhla a vyskočila na práh dveří.

„Ha, ty padouchu! Teď už mi neutečeš,“ zařvala žena. Kovář si uvědomil, že to znovu nevypadá dobře a začal přemýšlet, co dělat dál. Potom přišly z pole ovce; žena je dovedla do svého domu na noc. Kovář zůstal s nimi a potichu odsunul závoru u komory a vyvedl krejčího k sobě mezi ovce.

Ráno začala žena pouštět ovce ven. Kovář si vzal kožich, obrátil ho srstí navrch a oblékl se do něj, jako by byl ovce. Druhý kožich dal krejčímu. Žena nic neviděla, a tak ovečky ohmatávala a pouštěla po jedné ven a když přišla na řadu ‚ovečka‘ kovář, vyhodila ho také ven, a hned za ním i ‚ovečku‘ krejčího. Jakmile byl venku, vstal a řekl: „S pánem Bohem, Bído! Zažil jsem od tebe dost zla, teď mi už nic neuděláš.“

Žena na něj syčela: „Počkej! Ještě tě dostanu!“ Kovář se vydal zpátky do lesa, když tu spatřil ve stromě sekyru se zlatou rukojetí. Snažil se ji vzít, ale když se jí dotkl, kovářská rukavice, kterou měl na ruce, se k ní přilepila a nemohl se uvolnit. V tom spatřil ženu, jak se blíží a volá na něj: „Hleď! Neušel jsi mi.“ Kovář zatahal, zakroutil rukou, a když se mu podařilo z rukavice vyklouznout, utekl i s krejčím, co mu nohy stačily. Rukavice zůstala viset na sekyře.

Když se vrátil do své vesnice, začal ukazovat svou holou ruku bez rukavice a vyprávět, že konečně potkal Bídu. „Podívejte se, jak vypadá Bída,“ říkal. „Přišel jsem o rukavici, a můj kamarád krejčí? Ten by u ní málem skončil v peci.“ A od té doby už Bídu ani jeden z nich hledat nechtěl.