Ošklivé káčátko

Venku na venkově bylo tak krásně! Bylo léto, obilí stálo žluté, oves zelený, seno bylo dole na zelených lukách navršené do kupek a chodil tam čáp na svých dlouhých červených nohou a mluvil egyptsky, protože ten jazyk se naučil od své matky. Kolem polí a luk byly veliké lesy a uprostřed lesů hluboká jezera. Ano, venku na venkově bylo opravdu krásně! Uprostřed slunce stál starý panský dvůr a kolem něj vedly hluboké vodní příkopy. Od zdi až dolů k vodě rostly veliké lopuchy, tak vysoké, že pod těmi největšími mohly malé děti stát vzpřímeně. Bylo tam stejně divoko jako v nejhustším lese. A tady seděla na hnízdě kachna. Měla vysedět svoje malá kachňátka, ale už ji to skoro omrzelo, protože to trvalo tak dlouho a málokdy k ní někdo přišel na návštěvu. Ostatní kachny raději plavaly po příkopech, než aby vyběhly nahoru a sedly si pod lopuch, aby si s ní poklábosily.

Konečně začalo jedno vejce za druhým praskat. „Píp! Píp!“ ozvalo se, všechny žloutky ožily a vystrčily hlavičku.

„Kvák! Kvák!“ řekla kachna a kachňátka hned pospíchala, co jim nožičky stačily, a rozhlížela se na všechny strany pod zelenými listy. Matka je nechala koukat, kolik chtěla, protože zelená barva dělá očím dobře.

„Jak je ten svět veliký!“ řekla všechna mláďata. Teď totiž měla opravdu docela jinak místa, než když ležela ve vajíčku.

„Myslíte si, že tohle je celý svět?“ řekla matka. „Ten se táhne daleko na druhou stranu zahrady, až do farářova pole! Ale tam jsem nikdy nebyla. – Jste tu snad všichni?“ – a zvedla se. „Ne, nemám všechny! To největší vejce tu pořád leží. Jak dlouho to ještě potrvá? Už mě to brzy omrzí!“ A zase si sedla.

„Tak jak to jde?“ zeptala se jedna stará kachna, která ji přišla navštívit.

„S tím jedním vejcem to trvá tak dlouho!“ řekla kachna, která seděla na hnízdě. „Pořád ne a ne prasknout. Ale podívej se na ty ostatní! Jsou to ta nejhezčí kachňátka, jaká jsem kdy viděla. Všechna jsou podobná svému otci, tomu darebovi, co se za mnou ani nepřijde podívat.“

„Ukaž mi to vejce, které nechce prasknout!“ řekla stará kachna. „Věř mi, že je to krůtí vejce! Takhle mě jednou taky napálili a s těmi mláďaty jsem si užila svoje trápení, protože se bojí vody, to ti povím! Nemohla jsem je dostat do vody. Kvákala jsem a štěbetala, ale nic nepomohlo! – Ukaž mi to vejce! No jo, je to krůtí vejce! Nech ho ležet a nauč ostatní děti plavat!“

„Ještě chvilku na něm posedím,“ řekla kachna. „Když už jsem na něm seděla tak dlouho, vydržím to ještě pár dní navíc.“

„Jak myslíš,“ řekla stará kachna a odešla.

Konečně velké vejce prasklo. „Píp! Píp!“ řeklo mládě a vykulilo se ven. Bylo tak velké a ošklivé! Kachna se na ně podívala. „To je ale strašně velké kachňátko!“ řekla. „Žádné z ostatních tak nevypadá! Že by to přece jen bylo krůtě? No, to brzy zjistíme. Do vody půjde, i kdybych ho tam měla sama skopnout!“

Druhý den bylo nádherné, krásné počasí. Slunce svítilo na všechny zelené lopuchy. Kachní matka s celou rodinou přišla dolů k příkopu. Žbluňk! skočila do vody. „Kvák! Kvák!“ řekla a jedno kachňátko za druhým žbuchlo do vody za ní. Voda se jim zavřela nad hlavou, ale hned se vynořila a krásně plula. Nožičky se hýbaly samy od sebe a byla tam všechna, i to ošklivé šedé mládě plavalo s nimi.

„Ne, to není žádné krůtě!“ řekla kachna. „Podívejte, jak krásně používá nohy, jak rovně se drží! To je moje vlastní mládě! Vlastně je docela hezké, když se na něj člověk pořádně podívá. Kvák! Kvák! – Pojďte teď se mnou, uvedu vás do světa a představím vás na kachním dvoře. Ale držte se pořád blízko mě, ať na vás nikdo nešlápne, a dejte si pozor na kočky!“

A tak přišli na kachní dvůr. Byl tam strašný rámus, protože se tam dvě rodiny praly o úhoří hlavu, a nakonec ji stejně dostala kočka.

„Podívejte, tak to chodí ve světě!“ řekla kachní matka a olízla si zobák, protože tu úhoří hlavu chtěla taky. „A teď hýbejte nohama!“ řekla. „Hleďte, ať jste čilí, a skloňte krk před tou starou kachnou tamhle! Je ze všech tady nejvznešenější. Má španělskou krev, proto je tak tlustá. A vidíte, má na noze červený hadřík! To je něco neobyčejně krásného a největší vyznamenání, jaké kachna může dostat. Znamená to, že se jí nikdo nechce vzdát a že ji mají poznat zvířata i lidé! – Hněte sebou! – Ne s nohama u sebe! Dobře vychované kachňátko staví nohy daleko od sebe, jako otec a matka! Tak! A teď skloňte krk a řekněte: kvák!“

A to udělali. Ale ostatní kachny kolem se na ně dívaly a říkaly docela nahlas: „No vida! Tak teď tu budeme mít ještě tuhle sebranku! Jako by nás tu nebylo dost! A fuj, jak vypadá tamto jedno kachňátko! To tu trpět nebudeme!“ – A hned k němu jedna kachna přiletěla a kousla ho do krku.

„Nechte ho být!“ řekla matka. „Vždyť nikomu nic nedělá!“

„Ano, ale je moc velký a moc divný,“ řekla kachna, která ho kousla, „a tak dostane na frak!“

„Má hezké děti, matko,“ řekla stará kachna s hadříkem na noze. „Všechny jsou hezké, až na jedno, to se nepovedlo. Přála bych si, abyste ho mohla udělat znovu!“

„To nejde, Vaše Milosti,“ řekla kachní matka. „Hezký není, ale má moc dobrou povahu a plave stejně krásně jako kterékoli z ostatních, ba troufnu si říct, že ještě o kousek lépe! Myslím, že z něj vyroste hezký kačer, nebo se časem trochu zmenší. Ležel ve vejci moc dlouho, a proto nedostal tu pravou podobu.“ A probrala mu peří na krku a uhladila ho. „Je to navíc kačer,“ řekla, „takže to tolik nevadí. Myslím, že bude silný, on si poradí!“

„Ostatní kachňátka jsou rozkošná,“ řekla stará kachna. „Buďte tady jako doma, a když najdete úhoří hlavu, můžete mi ji přinést!“ –

A tak byli jako doma.

Ale chudáka kachňátko, které vylezlo z vejce poslední a vypadalo tak ošklivě, kousali, strkali a posmívali se mu, a to kachny i slepice. „Je moc velký!“ říkali všichni. A krocan, který se narodil s ostruhami, a proto si myslel, že je císař, se nafoukl jako loď s plnými plachtami, šel rovnou k němu, začal hudrovat a celá hlava mu zrudla. Ubohé kachňátko nevědělo, kde smí stát nebo kudy jít. Bylo tak smutné, protože vypadalo tak ošklivě a celý kachní dvůr se mu posmíval.

Tak to šlo první den a pak to bylo horší a horší. Ubohé kachňátko všichni honili, i jeho sourozenci na něj byli zlí a pořád říkali: „Kdyby tě tak sebrala kočka, ty hnusné strašidlo!“ A matka říkala: „Kéž bys byl daleko odsud!“ Kachny ho kousaly, slepice ho klovaly a děvečka, která nosila zvířatům žrát, do něj kopala.

Tu se rozběhlo a přeletělo přes plot. Malí ptáčci v keřích se polekaně vznesli do vzduchu. „To proto, že jsem tak ošklivé,“ pomyslelo si kachňátko a zavřelo oči, ale stejně běželo dál. Tak se dostalo do velké bažiny, kde bydlely divoké kachny. Tam leželo celou noc, bylo tak unavené a smutné.

Ráno se divoké kachny vznesly a podívaly se na nového kamaráda. „Co jsi zač?“ ptaly se. Kachňátko se otáčelo na všechny strany a zdravilo, jak nejlépe umělo.

„Ty jsi ale ošklivý!“ řekly divoké kachny. „Ale nám to může být jedno, jen když se nepřiženíš do naší rodiny!“ – Chudák! Na ženění rozhodně nemyslel, jen kdyby směl ležet v rákosí a napít se trochu vody z bažiny.

Ležel tam celé dva dny. Pak přiletěly dvě divoké husy, vlastně dva divocí houseři, protože to byli dva samci. Nebylo to tak dávno, co se vyklubali z vajíčka, a proto byli tak čiperní.

„Poslyš, kamaráde!“ řekli. „Jsi tak ošklivý, že se nám docela líbíš! Nechceš letět s námi a být tažný pták? Kousek odsud v jiné bažině jsou nějaké milé, rozkošné divoké husy, samé slečny, které umějí říkat kvák! Ty bys tam mohl udělat štěstí, jak jsi ošklivý!“ – –

„Pif! Paf!“ ozvalo se v tu chvíli nahoře a oba divocí houseři padli mrtví do rákosí a voda zrudla krví. Pif! Paf! ozvalo se znovu a z rákosí se vznesla celá hejna divokých hus a pak to zase prásklo. Byl velký hon. Myslivci leželi všude kolem bažiny, někteří dokonce seděli nahoře ve větvích stromů, které se skláněly daleko nad rákosím. Modrý kouř se jako mraky vkrádal mezi tmavé stromy a visel daleko nad vodou. Bahnem se brodili lovečtí psi, čvacht, čvacht. Rákos a sítí se kývaly na všechny strany. Pro ubohé kachňátko to byl strašné leknutí. Otočilo hlavu, aby si ji schovalo pod křídlo, a právě v tu chvíli stál těsně vedle něj strašně velký pes. Jazyk mu visel daleko z tlamy a oči mu hrozivě svítily. Natáhl tlamu přímo ke kachňátku, ukázal ostré zuby – – a čvacht, čvacht! šel zase pryč a nevzal si ho.

„Ach, chvála Bohu!“ povzdechlo si kachňátko. „Jsem tak ošklivé, že mě ani pes nechce kousnout!“

A leželo docela tiše, zatímco broky svištěly rákosím a ozývala se rána za ranou.

Teprve pozdě odpoledne se utišilo, ale ubohé mládě se ještě neodvážilo vstát. Čekalo ještě několik hodin, než se rozhlédlo, a pak pospíchalo pryč z bažiny, co mu síly stačily. Běželo přes pole a přes louky a foukal takový vítr, že se jen těžko dostávalo z místa.

K večeru došlo k malé chudé selské chalupě. Byla tak ubohá, že sama nevěděla, na kterou stranu má spadnout, a tak zůstala stát. Vítr kolem kachňátka tak skučel, že si muselo sednout na ocásek, aby se udrželo. A bylo to horší a horší. Tu si všimlo, že dveře vypadly z jednoho pantu a visí tak nakřivo, že může škvírou proklouznout dovnitř do světnice. A to udělalo.

Bydlela tu stará žena se svým kocourem a se svou slepicí. Kocour, kterému říkala Synáček, uměl dělat hrb a příst, a dokonce i jiskřit, ale to ho člověk musel hladit proti srsti. Slepice měla docela malé krátké nožky, a proto se jí říkalo Krátkonožka. Snášela dobrá vejce a žena ji měla ráda jako své vlastní dítě.

Ráno si hned všimli cizího kachňátka a kocour začal příst a slepice kdákat.

„Copak to je?“ řekla žena a rozhlédla se kolem dokola, ale špatně viděla, a tak si myslela, že kachňátko je tlustá kachna, která zabloudila. „To je ale vzácný úlovek!“ řekla. „Teď budu mít kachní vejce, jen jestli to není kačer! To musíme vyzkoušet.“

A tak bylo kachňátko přijato na zkoušku na tři týdny, ale žádná vejce nepřišla. A kocour byl v domě pánem a slepice paní a pořád říkali: „My a svět!“ Mysleli si totiž, že jsou polovina světa, a to ta nejlepší. Kachňátku se zdálo, že by člověk mohl mít i jiný názor, ale to slepice nesnesla.

„Umíš snášet vejce?“ zeptala se.

„Ne!“

„Tak budeš držet zobák!“

A kocour řekl: „Umíš dělat hrb, příst a jiskřit?“

„Ne!“

„Tak nemáš co mít názor, když mluví rozumní lidé!“

A kachňátko sedělo v koutě a mělo špatnou náladu. Tu si vzpomnělo na čerstvý vzduch a sluníčko. Dostalo takovou podivnou chuť plavat po vodě, že to nakonec nevydrželo a muselo to říct slepici.

„Co to do tebe vjelo?“ zeptala se. „Nemáš nic na práci, proto tě napadají takové rozmary! Snášej vejce nebo před, a přejde tě to.“

„Ale plavat po vodě je tak krásné!“ řeklo kachňátko. „Tak krásné, když se ti voda zavře nad hlavou a ty se potopíš až na dno!“

„No to je mi ale potěšení!“ řekla slepice. „Ty ses snad zbláznil! Zeptej se kocoura, to je ten nejchytřejší, koho znám, jestli rád plave po vodě nebo se potápí! O sobě mluvit nebudu. – Zeptej se třeba naší paní, té staré ženy, chytřejšího nad ni není na světě nikdo! Myslíš, že má chuť plavat a mít vodu nad hlavou?“

„Vy mi nerozumíte!“ řeklo kachňátko.

„No, když ti nerozumíme my, kdo by ti pak rozuměl! Snad nechceš být chytřejší než kocour a naše paní, o mně ani nemluvím! Nedělej ze sebe nic, dítě, a poděkuj Pánubohu za všechno dobré, co pro tebe kdo udělal! Nedostal ses do teplé světnice a do společnosti, od které se můžeš něco naučit? Ale ty jsi popleta a s tebou není žádná legrace! Mně můžeš věřit! Myslím to s tebou dobře, říkám ti nepříjemné věci, a právě podle toho se poznají opravdoví přátelé! Hleď jen, abys snášel vejce a naučil se příst nebo jiskřit!“

„Myslím, že půjdu do širého světa,“ řeklo kachňátko.

„No tak jdi!“ řekla slepice.

A kachňátko odešlo. Plavalo po vodě, potápělo se, ale všechna zvířata jím pohrdala, protože bylo ošklivé.

Teď přišel podzim. Listí v lese zežloutlo a zhnědlo, vítr se do něj opřel, takže tančilo kolem dokola, a nahoře na obloze to vypadalo studeně. Mraky visely těžké kroupami a sněhovými vločkami a na plotě stál havran a křičel „krá! krá!“ jen samou zimou. Člověk by skoro zmrzl, jen když na to pomyslel. Ubohé kachňátko se opravdu nemělo dobře.

Jednoho večera, slunce zapadalo tak nádherně, vyletělo z křoví celé hejno krásných velkých ptáků. Kachňátko ještě nikdy žádné tak krásné nevidělo. Byli docela zářivě bílí, s dlouhými ohebnými krky. Byly to labutě. Vydávaly docela podivuhodný zvuk, roztáhly svá nádherná dlouhá křídla a letěly pryč ze studených krajů do teplejších zemí, k nezamrzlým jezerům! Stoupaly tak vysoko, tak vysoko, a malému ošklivému kachňátku bylo tak podivně. Otáčelo se ve vodě dokola jako kolo, natahovalo za nimi krk vysoko do vzduchu a vydalo křik tak hlasitý a podivný, že se ho samo leklo. Ach, nemohlo zapomenout na ty krásné ptáky, na ty šťastné ptáky! A jakmile je přestalo vidět, potopilo se až na dno, a když se zase vynořilo, bylo celé bez sebe. Nevědělo, jak se ti ptáci jmenují, ani kam letí, a přece je mělo rádo, jako ještě nikdy nikoho. Vůbec jim nezávidělo. Jak by ho mohlo napadnout přát si takovou krásu! Bylo by rádo, kdyby ho mezi sebou snesly aspoň kachny! – To ubohé ošklivé zvíře!

A zima byla tak studená, tak studená! Kachňátko muselo plavat po vodě sem a tam, aby úplně nezamrzla. Ale každou noc byla díra, ve které plavalo, užší a užší. Mrzlo, až ledová kůra praskala. Kachňátko muselo pořád hýbat nohama, aby se voda nezavřela. Nakonec zeslábla, leželo docela tiše a přimrzlo do ledu.

Časně ráno šel kolem jeden sedlák. Uviděl je, šel na led, rozbil ho svým dřevákem a odnesl kachňátko domů ke své ženě. Tam ho zase oživili.

Děti si s ním chtěly hrát, ale kachňátko si myslelo, že mu chtějí ublížit, a vyděšeně vletělo rovnou do mísy s mlékem, až se mléko vyšplíchlo po světnici. Žena vykřikla a spráskla ruce, a tu vletělo do díže, kde bylo máslo, a pak dolů do sudu s moukou a zase ven. No, to vám byl pohled! Žena křičela a mlátila po něm kleštěmi na uhlí a děti se srážely jedno přes druhé, jak se snažily kachňátko chytit, a smály se a křičely! – Ještě že byly dveře otevřené. Kachňátko vyletělo ven mezi keře do čerstvě napadaného sněhu – a tam leželo jako v mrákotách.

Ale bylo by moc smutné vyprávět o všech strastech a o všem trápení, které muselo zakusit v té kruté zimě. – – Leželo v bažině mezi rákosím, když slunce zase začalo hřát. Skřivani zpívali – bylo krásné jaro.

Tu najednou zvedlo křídla. Šuměla silněji než dřív a mocně ho nesla dopředu. A než se nadálo, bylo ve velké zahradě, kde kvetly jabloně, kde voněl šeřík a jeho dlouhé zelené větve visely až dolů k zatočeným vodním kanálům. Ach, tady bylo tak krásně, tak jarně svěže! A přímo před ním vyplouvaly z houští tři krásné bílé labutě. Čechraly peří a tak lehce pluly po vodě. Kachňátko ty nádherné ptáky poznalo a zmocnil se ho podivný smutek.

„Poletím k nim, k těm královským ptákům! A oni mě uklovou, protože já, takové ošklivé, se k nim odvážím přiblížit. Ale je to jedno! Lepší, když mě zabijí oni, než aby mě štípaly kachny, klovaly slepice, kopala děvečka, která se stará o drůbež, a abych v zimě trpělo!“ A vyletělo na vodu a plavalo k nádherným labutím. Ty ho uviděly a s načepýřeným peřím se k němu rozjely. „Jen mě zabijte!“ řeklo ubohé zvíře, sklonilo hlavu k hladině a čekalo na smrt. – Ale co to vidělo v čisté vodě! Vidělo pod sebou svůj vlastní obraz, ale už to nebyl nemotorný, černošedý pták, ošklivý a hnusný. Samo bylo labuť.

Nevadí, když se člověk narodí na kachním dvoře, jen když ležel v labutím vejci!

Bylo opravdu rádo za všechno to trápení a strasti, které zažilo. Teprve teď si umělo vážit svého štěstí a vší té krásy, která ho vítala. – A velké labutě kolem něj plavaly dokola a hladily ho zobákem.

Do zahrady přišly malé děti. Házely do vody chleba a zrní a to nejmenší zavolalo:

„Je tu nová!“ A ostatní děti jásaly s ním: „Ano, přiletěla nová!“ A tleskaly a tančily dokola, běžely pro tatínka a maminku a do vody se házel chleba a koláč a všichni říkali: „Ta nová je nejkrásnější! Tak mladá a tak krásná!“ A staré labutě se před ní uklonily.

Tu se docela zastyděla a strčila hlavu pod křídla, ani sama nevěděla proč. Byla až příliš šťastná, ale vůbec ne pyšná, protože dobré srdce nikdy nezpyšní! Myslela na to, jak ji pronásledovali a jak se jí posmívali, a teď slyšela všechny říkat, že je nejkrásnější ze všech krásných ptáků. A šeřík k ní skláněl své větve až dolů do vody a slunce svítilo tak teple a tak mile. Tu jí zašumělo peří, štíhlý krk se zvedl a z celého srdce zajásala: „O takovém štěstí se mi ani nesnilo, když jsem byla ošklivé káčátko!“