Císařovy nové šaty

Před mnoha lety žil jeden císař, který si tak strašně potrpěl na krásné nové šaty, že za ně utrácel všechny své peníze, jen aby byl pořádně vyparáděný. Nestaral se o své vojáky, nestaral se o divadlo ani o vyjížďky do lesa, leda kvůli tomu, aby se mohl ukázat v nových šatech. Na každou hodinu dne měl jiný kabát. A tak jako se o králi říká: „Král je na poradě,“ tady se vždycky říkalo: „Císař je v šatně!“

Ve velkém městě, kde bydlel, to šlo moc vesele. Každý den přijížděla spousta cizinců. A jednoho dne přišli dva podvodníci. Vydávali se za tkalce a tvrdili, že umějí utkat tu nejkrásnější látku, jakou si jen lze představit. Nejenže barvy a vzor byly neobyčejně krásné, ale šaty ušité z té látky měly podivuhodnou vlastnost: byly neviditelné pro každého člověka, který se nehodil pro svůj úřad, nebo byl nedovoleně hloupý.

„To by byly krásné šaty,“ pomyslel si císař. „Kdybych je měl na sobě, mohl bych zjistit, kteří muži v mé říši se nehodí pro úřad, který mají. Poznal bych chytré od hloupých! Ano, tu látku mi musí hned utkat!“ A dal oběma podvodníkům spoustu peněz předem, aby se dali do práce.

Postavili si tedy dva tkalcovské stavy a dělali, jako že pracují, ale na stavu neměli vůbec nic. Hned si řekli o to nejjemnější hedvábí a nejnádhernější zlato. To si strčili do vlastního pytle a pracovali na prázdných stavech, a to až dlouho do noci.

„Teď bych ale rád věděl, jak daleko s tou látkou jsou!“ pomyslel si císař. Ale bylo mu přece jen trochu divně u srdce, když si vzpomněl, že ten, kdo je hloupý nebo se špatně hodí pro svůj úřad, ji nemůže vidět. Myslel si sice, že se o sebe bát nemusí, ale přece jen chtěl nejdřív poslat někoho jiného, aby se podíval, jak to vypadá. Všichni lidé v celém městě věděli, jakou podivuhodnou moc ta látka má, a všichni toužili zjistit, jak špatný nebo hloupý je jejich soused.

„Pošlu ke tkalcům svého starého poctivého ministra!“ pomyslel si císař. „Ten nejlépe uvidí, jak látka vypadá, protože má rozum a nikdo nezastává svůj úřad lépe než on!“

A tak šel starý hodný ministr do sálu, kde oba podvodníci seděli a pracovali na prázdných stavech. „Bůh nás chraň!“ pomyslel si starý ministr a vytřeštil oči. „Vždyť já nic nevidím!“ Ale nahlas to neřekl.

Oba podvodníci ho prosili, ať je tak laskav a přistoupí blíž, a ptali se, jestli to není krásný vzor a nádherné barvy. A ukazovali na prázdný stav. Ubohý starý ministr pořád vyvaloval oči, ale nic neviděl, protože tam nic nebylo. „Pane Bože!“ pomyslel si. „Že bych byl hloupý? To bych si nikdy nepomyslel, a to se nesmí nikdo dozvědět! Že bych se nehodil pro svůj úřad? Ne, to nejde, abych řekl, že tu látku nevidím!“

„No, vy nic neříkáte?“ řekl jeden z těch, co tkali.

„Ach, je to roztomilé! Docela přeroztomilé!“ řekl starý ministr a díval se přes brýle. „Ten vzor a ty barvy! Ano, povím císaři, že se mi to nesmírně líbí!“

„To nás těší!“ řekli oba tkalci a jmenovali barvy jednu po druhé a popisovali ten podivuhodný vzor. Starý ministr dobře poslouchal, aby mohl říct totéž, až přijde zpátky k císaři. A taky to udělal.

Pak si podvodníci řekli o další peníze, další hedvábí a zlato, že to potřebují na tkaní. Všechno si strčili do vlastních kapes, na stav nepřišlo ani vlákno, ale tkali dál jako předtím na prázdném stavu.

Císař brzy poslal dalšího hodného úředníka, aby se podíval, jak to jde s tkaním a jestli bude látka brzy hotová. Dopadlo to s ním stejně jako s tím prvním. Díval se a díval, ale protože tam nebylo nic než prázdné stavy, nemohl nic vidět.

„Tak co, není to krásný kus látky?“ řekli oba podvodníci a ukazovali a vysvětlovali ten nádherný vzor, který tam vůbec nebyl.

„Hloupý nejsem!“ pomyslel si ten muž. „Takže se nehodím pro svůj dobrý úřad? To je tedy podivné! Ale to se nesmí dát znát!“ A tak chválil látku, kterou neviděl, a ujišťoval je, jak ho těší ty krásné barvy a ten nádherný vzor. „Ano, je to docela přeroztomilé!“ řekl císaři.

Všichni lidé ve městě mluvili o té nádherné látce.

Teď ji chtěl vidět sám císař, dokud byla ještě na stavu. S celým zástupem vybraných mužů, mezi nimiž byli i ti dva staří hodní úředníci, kteří tam už byli, šel za oběma prohnanými podvodníky. Ti teď tkali ze všech sil, ale bez vlákna a bez nitě.

„Není to nádherné, magnifique?“ řekli oba hodní úředníci. „Ráčí Vaše Veličenstvo vidět, jaký vzor, jaké barvy?“ A ukazovali na prázdný stav, protože si mysleli, že ostatní tu látku určitě vidí.

„Co to má být!“ pomyslel si císař. „Já nic nevidím! To je přece hrozné! Jsem hloupý? Nehodím se na císaře? To je to nejstrašnější, co se mi mohlo přihodit!“ „Ach, je to moc krásné!“ řekl císař. „Má to můj nejvyšší souhlas!“ A spokojeně pokyvoval a prohlížel si prázdný stav. Nechtěl říct, že nic nevidí. Celá družina, kterou měl s sebou, se dívala a dívala, ale nevyčetla z toho o nic víc než všichni ostatní. Ale říkali stejně jako císař: „Ach, je to moc krásné!“ A radili mu, aby si ty nové nádherné šaty oblékl poprvé na velký průvod, který se chystal. „To je magnifique! Rozkošné! Excelentní!“ šlo to od úst k ústům a všichni z toho měli upřímnou radost. Císař dal každému z podvodníků rytířský kříž, aby si ho pověsili do knoflíkové dírky, a titul dvorních tkalců.

Celou noc před dopolednem, kdy měl být průvod, podvodníci nespali a měli zapálených přes šestnáct svíček. Lidé viděli, jak spěchají, aby měli císařovy nové šaty hotové. Dělali, že snímají látku ze stavu, stříhali velkými nůžkami do vzduchu, šili jehlou bez nitě a nakonec řekli: „Hle, šaty jsou hotové!“

Císař s nejvznešenějšími kavalíry tam přišel sám. Oba podvodníci zvedli jednu ruku do výšky, jako by něco drželi, a řekli: „Hle, tady jsou kalhoty! Tady je kabát! Tady plášť!“ A tak dále. „Je to lehoučké jako pavučina! Člověk by si myslel, že nemá na těle vůbec nic, ale v tom je právě ta přednost!“

„Ano!“ řekli všichni kavalíři, ale nic neviděli, protože tam nic nebylo.

„Ráčí se teď Vaše císařské Veličenstvo nejmilostivěji svléknout?“ řekli podvodníci. „Pak vám oblékneme ty nové, tady před velkým zrcadlem!“

Císař odložil všechny své šaty a podvodníci dělali, jako by mu podávali jeden kus nových šatů po druhém, které prý ušili. A císař se před zrcadlem otáčel a natáčel.

„Bože, jak vám sluší! Jak krásně padnou!“ říkali všichni. „Jaký vzor! Jaké barvy! To je ale drahocenný oděv!“

„Venku čekají s nebesy, která se ponesou nad Vaším Veličenstvem v průvodu!“ řekl vrchní ceremoniář.

„Ano, jsem připravený!“ řekl císař. „Nesedí to dobře?“ A ještě jednou se otočil před zrcadlem, protože to mělo vypadat, jako by si svou parádu pořádně prohlížel.

Komorníci, kteří měli nést vlečku, šmátrali rukama po podlaze, jako by vlečku zvedali. Šli a drželi ve vzduchu, neodvážili se dát znát, že nic nevidí.

A tak šel císař v průvodu pod nádhernými nebesy a všichni lidé na ulici a v oknech říkali: „Bože, ty císařovy nové šaty jsou nevídané! Jakou krásnou vlečku má u kabátu! Jak mu to báječně padne!“ Nikdo nechtěl dát znát, že nic nevidí, protože pak by se nehodil pro svůj úřad nebo by byl moc hloupý. Žádné z císařových šatů neměly takový úspěch.

„Ale on přece nemá nic na sobě,“ řeklo jedno malé dítě. „Pane Bože, slyšte hlas neviňátka,“ řekl tatínek. A jeden šeptal druhému, co to dítě řeklo.

„Ale on přece nemá nic na sobě!“ volal nakonec celý lid. Císaře zamrazilo, protože mu připadalo, že mají pravdu. Ale pomyslel si: „Teď musím průvod vydržet až do konce.“ A komorníci šli dál a nesli vlečku, která tam vůbec nebyla.