Krakonoš čeledínem

Mezi Čechami a Slezskem se táhnou vysoké hory. Říká se jim Krkonoše. A hluboko pod nimi bydlí mocný duch hor, kterému lidé říkají Krakonoš.

Nahoře na zemi mu patří jen malý kousek světa. Je to jen pár mil hor a lesů, kolem dokola ohrazených vrcholky. Zato pod zemí sahá jeho říše hluboko, až do samého středu země.

Občas si Krakonoš prochází svou podzemní říši. Prohlíží sluje a propasti, kde leží nevyčerpatelné zásoby zlata, stříbra a drahých kamenů. Rozděluje práci podzemním duchům, kteří mu slouží. Staví pevné hráze ohnivým proudům, aby netekly, kam nemají. A obyčejný kov proměňuje ve vzácný.

Někdy ho ale všechny ty vladařské starosti omrzí. Vynoří se nahoře v Krkonoších a tropí si z lidí žerty. Je to totiž duch zvláštní a nevyzpytatelný. Jednou je veselý, až rozpustilý, jindy prchlivý a zlomyslný. Dnes je laskavý a štědrý, zítra mrzutý a nevšímavý. Dnes vám bude upřímným přítelem a zítra vás nepozná. Je jako vajíčko, které hodíte do vroucí vody: chvilku je měkké, a najednou je natvrdo. Zkrátka, Krakonoš dělá vždycky to, co ho zrovna napadne.

Před dávnými časy hospodařil Krakonoš v horách po svém. Pouštěl proti sobě medvědy a tury, aby spolu zápasili. Nebo plašil plachou zvěř hrozným rámusem a hnal ji před sebou přes skály a strže až dolů do údolí. Když ho takové hony omrzely, schoval se zase ve své podzemní říši a strávil tam celé věky.

Jednou dostal chuť znovu uvidět slunce a krásný svět nahoře. Vystoupil na vrcholek Krkonoš, rozhlédl se a moc se podivil. Celá krajina se změnila. Temné husté lesy byly vykácené a na jejich místě se zlátla pole s obilím. Mezi kvetoucími ovocnými stromy vykukovaly střechy chaloupek a z komínů stoupal k nebi bělavý kouř. Tu a tam stála na kopci tvrz, aby chránila kraj. Na rozkvetlých loukách se pásla stáda krav a ovcí a ze zelených hájů zněla pastýřská flétna.

Ten pohled pána hor potěšil. Nezlobil se na lidi, že se tu usadili, aniž se ho zeptali. Nechal je v klidu hospodařit, tak jako hodný hospodář nechá pod svou střechou bydlet vlaštovku, nebo i otravného vrabce. A dokonce dostal chuť se s lidmi seznámit, poznat, jací jsou, a chvíli žít mezi nimi.

Proměnil se v silného čeledína a šel sloužit k jednomu sedlákovi. Všechno, do čeho se pustil, se mu dařilo, a brzy byl nejlepším čeledínem v celé vsi. Jenže jeho hospodář byl marnotratník. Všechno, co mu věrný čeledín vydělal, utratil, a čeledínovi se za to odměnil jen bídně. A tak od něj Krakonoš odešel.

Šel sloužit jako pasák k sousedovi. Pilně hlídal svěřené stádo a hnal ho na pastviny vysoko do hor, kde rostly chutné a zdravé byliny. Stádu se pod jeho rukou dařilo jako nikdy. Žádná ovce nespadla ze skály a žádnou neodnesl vlk.

Ale tenhle hospodář byl zase lakomec. Nechtěl věrnému pasákovi zaplatit. Potají proto ze stáda odvedl nejlepšího berana, aby mohl říct, že ho pasák nepohlídal, a nemusel mu dát mzdu.

A tak Krakonoš odešel i odtud a dal se do služby u rychtáře. Hlídal pořádek, zloději a darebáci se ho báli a on pilně dbal, aby se dodržovaly zákony. Jenže rychtář sám byl nespravedlivý. Zákony nedodržoval, soudil, jak se mu zachtělo a podle toho, koho měl rád, a ještě se zákonům posmíval.

Krakonoš nechtěl nespravedlnosti pomáhat, a proto rychtáři službu vypověděl. Rychtář ho za to dal zavřít do šatlavy, obecního vězení. Ale co je duchovi hor platná zamčená cela? Krakonoš se protáhl klíčovou dírkou a byl venku.

Tahle první zkušenost s lidmi ho moc nepotěšila. Mrzutý se vrátil na vrcholek svých hor. Díval se dolů na úrodná pole a louky a divil se, proč příroda tak štědře obdarovává tvory, kteří jsou tak nespravedliví a nevděční.

Ale nevzdal se. Lidé ho pořád zajímali. Za čas proto zase sestoupil z hor do údolí, aby je poznal lépe. A co ho tam potkalo, to už je jiná pohádka.