Krakonoš a znalec koní

Krakonoš si dobře pamatoval jména lidí, které chtěl potrestat. Když je pak náhodou potkal, naložil s nimi tak, jak si zasloužili. Pamatoval si i jméno Vincence Kozdery, který obchodoval s koňmi v Krkonoších a bydlel v malé vesnici nedaleko Rokytnice.

A čím Kozdera Krakonoše rozzlobil? Nepoctivostí. V celém okolí byl známý jako šejdíř, který chtěl zbohatnout, ať poctivě, nebo nepoctivě. Kupoval staré koně a barvil jim srst, aby vypadali mladší, a pak je draze prodal. Kupoval i nemocné koně, dostal je levně a prodával je draze.

Jednou přišel Krakonoš, převlečený za obchodníka, k večeru do vesnice, kde Kozdera bydlel. Ani netušil, že ho tu potká. Vešel do hospody, protože tu chtěl přespat.

Sotva Krakonoš dojedl večeři, začali se do hospody scházet hosté. Někteří si sedli k jeho stolu a začali si povídat.

„Tak jak dopadl soud, Kozdero?“ zeptal se jeden sedlák muže, který seděl naproti němu.

„Špatně,“ odpověděl Kozdera mrzutě. „Musím zaplatit šedesát zlaťáků náhrady a ještě všechny útraty za soud. To je ale spravedlnost na tomhle světě! Jako bych za to mohl, že mě taky někdo napálil a prodal mi koně, který se plaší. Jak jsem ho koupil, tak jsem ho prodal, ale páni u soudu mi to nevěří.“

„No, vy si to brzy vynahradíte jinde,“ prohodil sedlák.

„Vynahradím,“ řekl Kozdera mrzutě. „Jenže dneska už obchody nejsou, co bývaly.“

„Jen nenaříkejte, vede se vám líp než nám všem,“ řekl jiný host, kterému ostatní říkali Trávníček. „Kdybych měl peníze, hned bych s koňmi obchodoval.“

„Divím se, že jste to už dávno nezkusil,“ rýpl si Kozdera. „Vždyť se každému chlubíte, jak koním rozumíte.“

„Rozumím jim určitě líp než vy,“ řekl Trávníček hrdě. „Když jsem sloužil u hraběte Dobřanského –“

„Já věděl, že hned začnete o té své službě,“ skočil mu do řeči Kozdera.

„A proč bych o tom nepovídal?“ řekl Trávníček. „Pan hrabě nejednou řekl, že si mě váží. Tím se snad můžu pochlubit.“

„Divím se jen, že jste u hraběte nezůstal, když se vám tam tak dobře vedlo,“ řekl Kozdera jízlivě.

„A proč bych tam zůstával?“ odpověděl Trávníček. „Myslíte, že je to lehká práce, krotit divoké koně a cvičit je, aby poslouchali na slovo? Pravda, ušetřil jsem si ve službě dost peněz, ale když mi umřeli rodiče, šel jsem raději domů do chalupy. Jinak to ani nešlo.“

„Vyprávějte nám přece něco ze svého života,“ řekl jeden z hostů. „Rád poslouchám vaše příběhy.“

Trávníček se zatvářil velmi vážně. „To byly veselé časy na zámku,“ řekl, „i když jsem měl těžkou práci. S koňmi jsem toho zažil hodně, ale vycvičit se mi podařilo každého. Na slovo se dal do klusu, do cvalu a na slovo se i v největším trysku zastavil. Když byly dostihy, vybral pan hrabě obvykle mě, protože jsem byl skoro vždycky v cíli první. Měl ze mě pan hrabě velký užitek. A vždycky mě pěkně odměnil.“

Kozdera se významně podíval na sousedy, jako by chtěl říct: „Teď bude Trávníček lhát.“

„Jednou jsme měli krásnou klisnu,“ pokračoval Trávníček, „říkali jsme jí Bela. S ní jsem měl na dostizích závodit o první cenu, která byla několik tisíc dukátů. Tenkrát to ale byl tvrdý souboj, protože na dostihy přijel i jeden šlechtic z Anglie a měl taky krásného koně. Jeli jsme jako obvykle tři. Ze začátku jsem schválně nechal Angličana jet napřed a šetřil jsem svou klisnu, aby se hned neunavila. Jenže už bylo skoro pozdě. Blížili jsme se k cíli a Angličan byl pořád vepředu.

V tu chvíli se mezi diváky ozvalo: ‚Jene, snaž se, odměna tě nemine!‘ Poznal jsem hlas pana hraběte a to mi dodalo odvahy. Pobídl jsem Belu – klisna se vzepjala – jeden skok – a přeletěla koně i s jezdcem. Byl jsem v cíli první.“

„A nezavadila vaše klisna kopytem Angličanovi o čepici?“ zeptal se Kozdera uštěpačně.

„Ani nezavadila!“

„Tohle je přece nestydatá lež, Trávníčku!“ zvolal Kozdera. „Kdyby vám to člověk věřil –“

„Tak nevěřte,“ řekl Trávníček. „Pan hrabě o tom často vyprávěl – škoda, že už nežije. Dal mi tenkrát sto dukátů. Asi byste mi nevěřil ani to, jak jsem zkrotil divokého arabského koně?“

„Jen povídejte, už poslouchám vaši lež,“ řekl Kozdera.

„Lež to není,“ řekl Trávníček. „Toho koně nedokázal nikdo zkrotit, každého jezdce shodil ze sedla. Nakonec mi pan hrabě poručil, abych si koně vzal na starost. Udělal jsem to, ale vyžádal jsem si na to týden. Nejdřív jsem koně naučil mlsat cukr a za pár dní mi jedl z ruky. Pak jsem si v kuchyni vzal naběračku a přidělal k ní dlouhou násadu. Když týden uběhl, oznámil jsem panu hraběti, že na koni poprvé vyjedu. Pan hrabě měl radost a slíbil mi deset dukátů, jestli koně zkrotím.

Vyvedl jsem koně na dvůr, do kapsy jsem si dal hrst cukru, do ruky dlouhou naběračku a sedl jsem si na koně. To jste měli vidět, co vyváděl! Hned začal vyhazovat zadkem, a když mě neshodil, postavil se na zadní nohy. ‚Už je dole!‘ křičeli diváci. Jenže já jsem vzal naběračku s několika kousky cukru, natáhl ruku a podržel ji koni před očima tak, aby cukr viděl, ale nedosáhl na něj. Kůň hned zapomněl na vzdor a natahoval krk, aby si cukr vzal. Když viděl, že na něj nedosáhne, postavil se zase na přední nohy. To se několikrát opakovalo. Jakmile se kůň začal stavět na zadní, ukázal jsem mu naběračku s cukrem. A za chvíli byl úplně krotký.“

Někteří hosté se smáli, jiní kroutili hlavou. Kozdera Trávníčkovi zase vyčítal, že lže.

Krakonoš, který dosud Trávníčka pozorně poslouchal, nedal najevo, že jeho výmyslům nevěří. Naopak se tvářil vážně a chválil Trávníčkovu duchapřítomnost a šikovnost.

„Vidím, že koním výborně rozumíte,“ dodal. „A nemáte tolik peněz, kolik byste potřeboval, abyste mohl začít obchodovat?“

„Nemám,“ odpověděl Trávníček smutně. „Chalupa byla zadlužená. Zaplatil jsem dluhy, potom nám dvakrát potloukly kroupy úrodu a moje úspory ze služby byly pryč. A chalupy po rodičích bych se nerad zbavil. Kdybych měl aspoň sto zlaťáků!“

„Sto zlaťáků vám můžu půjčit,“ řekl Krakonoš, „protože rád pomáhám lidem, kteří jsou tak šikovní.“

„Ale vždyť se vidíme poprvé, pane,“ řekl překvapený Trávníček.

„Na tom nezáleží,“ řekl Krakonoš. „Až přijdu zase do téhle vesnice, vrátíte mi, co jsem vám půjčil. A kdybyste na obchodu prodělal, nechci od vás nic.“

Trávníček měl obrovskou radost. Krakonoš mu dal sto zlaťáků a popřál mu, ať se mu obchod daří. Pak se dal do řeči s Kozderou a ten mu prozradil, že zítra půjde do Jilemnice na trh koupit nějaké koně.

Po deváté se hosté s neznámým obchodníkem rozloučili a odešli. Trávníček mu ještě jednou poděkoval.

Už se těšil, jak obchodem zbohatne, a tak se hned pustil do díla. Hned druhý den koupil od jednoho kupce v nedaleké vesnici hubeného koně. Nebyl to zrovna výhodný obchod, ale Trávníček měl málo peněz a kupec mu koně prodal levně, protože ho nepotřeboval. Rychle se domluvili. Trávníček si myslel, že koně vykrmí a pak ho dobře prodá.

Kozdera byl zatím v Jilemnici na trhu, ale nic tam nekoupil. Mrzutě se vracel domů a neměl ani tušení, že přece jen přivede domů pěkného koně.

Když se totiž blížil k domovu, uviděl kousek od lesa, kudy vedla cesta, krásného vraníka. Kozdera se divil. Věděl, že kůň nepatří nikomu z okolních vesnic. Bylo vidět, že nikdy netahal vůz. Spíš to vypadalo, že sloužil nějakému šlechtici nebo důstojníkovi.

Kozdera se rozhlížel, jestli neuvidí člověka, kterému kůň patří, ale nikde nikdo. Volal, ale nikdo se neozval. Chvíli ještě čekal, a když nikdo nepřicházel, chytil koně za uzdu a vedl ho domů.

„To je ale úlovek,“ pomyslel si. „Brzy ho prodám a dostanu za něj hodně peněz.“

Za chvíli ho ale napadlo, že by se to mohlo provalit a že by zase skončil před soudem, jako se mu to stalo nedávno. Začal přemýšlet, jak by se koně co nejdřív zbavil.

Najednou se lekl, protože za sebou uslyšel kroky. Ohlédl se, a když viděl, že za ním jde Trávníček s koněm, uklidnil se a počkal na něj.

„Kde jste koupil toho koně?“ zeptal se.

Trávníček mu řekl, že ho koupil od kupce ve vedlejší vesnici.

„Já jsem na trhu koupil něco lepšího, jak vidíte,“ řekl Kozdera. Už vymyslel, jak se cizího koně zbaví. „Nechtěl byste vyměnit?“

„Nedělejte si legraci,“ řekl Trávníček. „Vy byste rád vyměnil, kdybych vám přidal hodně peněz. Jenže víte, že je nemám. Ale myslím, že vydělám i na tomhle koni. Budu ho dobře krmit a za chvíli bude vypadat úplně jinak.“

„Poslouchejte, Trávníčku,“ řekl Kozdera, „přeju vám, ať se vám obchod daří. Ale na tomhle koni byste moc nevydělal. Já jsem koupil levně – vezměte si mého koně a dejte mi svého. Hned napoprvé budete mít pěkné zvíře.“

Trávníček nevěřil vlastním uším. Díval se chvíli na Kozderu, chvíli na koně a mlčel.

„Vy snad nechcete?“ divil se Kozdera.

„Divím se vám,“ řekl Trávníček. „Nikdy jste nebyl můj kamarád, a teď mi dáváte tak pěkného koně za mou vychrtlou herku. Nevím, co si o tom mám myslet. Nekoupil jste koně, který se plaší?“

„Co si to myslíte!“ zvolal Kozdera. „Vás bych přece neošidil. Nebo jsem vám někdy ublížil, že si to o mně myslíte? Ostatně – hloupý, kdo dává, a ještě hloupější, kdo nebere. Když nechcete, nenutím vás. Budete litovat.“

A už chtěl jít dál k domovu. Trávníček se rychle rozmyslel a řekl: „Jestli to myslíte opravdu vážně –“

„Vždyť si nedělám legraci,“ řekl Kozdera. „Tak chcete?“

„Chci,“ řekl Trávníček. „Vždyť já koně brzy prokouknu,“ pomyslel si. „Jsem přece výborný znalec koní.“

Vyměnili si koně a vedli je domů. Trávníček se těšil, že hned napoprvé hodně vydělá, a Kozdera měl radost, že se nalezeného koně tak rychle zbavil.

„Jestli na to někdo přijde,“ pomyslel si, „bude podezřelý Trávníček. Já řeknu, že nevím, čí ten kůň je, že jsem ho koupil na trhu. Tenhle koník je sice hubený, ale vykrmím ho a pak ho dobře prodám. Výdělek mám jistý.“

Tak se oba radovali a netušili, že jejich naděje jsou křehké jako sklo.

Za několik dní byl ve vzdáleném městě trh. Trávníček tam vedl vraníka na prodej. Měl z něj radost, protože kůň byl sice ohnivý, ale přitom poslušný. I při běhu se skoro neunavil a hodil se pro jezdce i do kočáru.

Trávníček se na koně posadil a byl ve městě mnohem dřív, než kdyby šel pěšky. Na trhu bylo spousta koní, ale žádný se jeho vraníkovi nevyrovnal. Trávníček měl velkou radost. Ptal se lidí, kteří prodávali koně, kolik za ně chtějí, a podle toho si určil cenu svého koně.

Brzy přišli kupci, kteří potřebovali koně do tahu. Těm byl Trávníčkův vraník moc drahý, a navíc správně tušili, že tahat neumí. A tak koupili jiné koně.

Za chvíli ale přišlo i několik pánů, kteří chtěli koupit koně do kočáru. Ti šli rovnou k jeho koni a začali si ho prohlížet.

Bylo vidět, že se jim líbí. Když Trávníček viděl tolik vznešených kupců, rozhodl se, že za koně řekne ještě víc, než si původně myslel. Jeden z pánů poručil sluhovi, aby koni nasadil sedlo. Pak se na vraníka vyšvihl, aby si vyzkoušel, jak se na něm jezdí. Jenže kůň, předtím tak klidný, se začal stavět na zadní a plašit.

Pán seskočil dolů a řekl: „Ten se mi nehodí! Vypadá to, že na něm ještě nikdy nikdo neseděl.“

„Tak to není, vzácný pane,“ bránil se Trávníček. „Kůň je úplně klidný a výborně klusá. Jen poznal, že na něm sedí cizí pán, a proto se vzpínal. To dělá každý dobrý kůň, pane, vím to ze zkušenosti, jsem znalec koní. Jen se podívejte, jak bude klidný – sednu si na něj sám.“

Vyskočil na koně, ale sotva se pohodlně usadil, kůň se vzepjal a shodil ho ze sedla.

„Výborně!“ zvolal jeden z pánů. „Teď ukázal, jak je krotký!“

„Ten člověk je ale prohnaný lhář,“ řekl pán, který chtěl koně koupit.

„Jako všichni handlíři,“ řekl jiný.

Trávníček zčervenal studem. Napadlo ho, že kůň má přece jen zlozvyky a že mu ho Kozdera vyměnil právě proto.

„Věřte mi, pánové,“ řekl, když se zvedl ze země, „že vůbec nevím, co se s tím koněm děje. Vždyť jsem na něm jel až sem. Asi si zase myslel, že na něm sedí někdo cizí. Já jsem přece znalec koní!“

Znovu si na koně sedl, ale než by napočítal do pěti, byl výborný znalec koní zase na zemi.

Mezitím se sem seběhl velký zástup lidí a všichni se nahlas smáli.

„Tak už toho mám dost!“ zvolal rozčilený Trávníček a vyskočil na koně potřetí. „Půjčte mi ten bičík, pane, já to zvíře hned zkrotím.“

Pán mu podal bičík. Vraník se zase začal vzpínat. Trávníček napřáhl ruku s bičíkem –

V tu chvíli smích diváků utichl. Trávníček nevěděl, co se děje. Kůň byl pryč, jako by se pod ním propadla zem. A Trávníček seděl s rukou pořád napřaženou na zemi – na otepi slámy.

Byla to moc legrační podívaná, protože Trávníček se celý překvapený rozhlížel, kam se jeho vraník poděl. Pak se podíval na otep slámy, jako by nevěřil vlastním očím. Ale diváci se nesmáli. Každý se spíš divil a trochu bál té podivné příhody.

„Podvodník! Kouzelník!“ ozývalo se mezi lidmi. „Kdo ví, čím ještě lidi šálí!“

„Smilujte se, dobří lidé!“ prosil Trávníček. „Věřte mi, že mě taky někdo napálil, i když jsem výborný –“

Jeho slova ale zanikla v hluku lidí, kteří na něj pokřikovali jeden přes druhého.

Pán, který chtěl vraníka koupit, viděl, že by to pro Trávníčka mohlo špatně dopadnout, a řekl mu: „Seberte se, ty vaše čáry si nechte, a ať vás tu už nevidíme!“

Trávníček rychle vstal a utíkal z města. Zastavil se až za městem, když viděl, že ho nikdo nepronásleduje.

Vůbec nedokázal pochopit, jak se mohl kůň takhle proměnit. Že by byl Kozdera kouzelník?

„Ať je to jak chce, mého koně mi musí vrátit!“ řekl si. „Já jsem ale hlupák! Tušil jsem, že s tím koněm nebude něco v pořádku, a přece jsem se nechal ošidit. Ještě že mi ti lidé nic neudělali!“

Jakmile přišel domů, hned spěchal ke Kozderovi, vyprávěl mu, co se mu stalo, a chtěl svého koně zpátky.

„Tak?“ smál se Kozdera. „Podívejme se, netušil jsem, že jste tak chytrý. Ale z toho nic nebude. Myslíte, že vám tu pohádku uvěřím? Kdepak, nejsem blázen. Kdo kdy slyšel, že by se kůň proměnil v otep slámy! Dejte mi pokoj! Koně jste dobře prodal, a teď mě chcete připravit ještě o tu herku, jak jste ji sám nazval!“

„Vy mi nevěříte?“ rozčiloval se Trávníček. „Tak se přesvědčte, ví o tom spousta lidí. Měli mě za kouzelníka. A za to můžete jen vy.“

„Já za nic nemůžu,“ odpověděl Kozdera. „Jestli chcete, žalujte mě!“

Trávníček ho ale nežaloval, protože se bál, že proti prohnanému Kozderovi stejně nic nezmůže. Přešla ho chuť obchodovat. Vždyť lehkomyslně přišel skoro o všechny peníze, které mu neznámý obchodník půjčil.

Na trhy přesto chodil, když zrovna neměl co na práci. Za nějaký čas dostal zase chuť něco koupit, ale neměl ani na hubeného koně, kterého by pak ještě musel krmit.

Ani Kozderovi se obchod nedařil. Kůň byl pořád hubený, i když jedl za dva. Kozdera se rozhodl, že ho brzy prodá.

Za dva týdny byl trh ve Vrchlabí. Kozdera tam vedl koně, který teď přece jen vypadal o něco líp než dřív. Jenže na trhu bylo spousta lepších koní. Kozdera byl celý mrzutý, protože se bál, že koně neprodá.

„Radši ho prodám levně, než abych ho vedl zpátky,“ pomyslel si. Jak se ale podivil, když uviděl, že k němu jde pěkně oblečený pán! Pán si koně prohlédl a zeptal se, kolik stojí.

Kozdera v tu chvíli zapomněl, že chtěl koně prodat levně, a řekl vysokou cenu.

Pánovi se kůň zřejmě líbil. Začal si ho znovu prohlížet ze všech stran.

„Podívejte,“ řekl za chvíli, „kůň kulhá na jednu nohu.“

„Kde?“ zvolal Kozdera. „To není možné, kůň je úplně zdravý.“

„A přece, podívejte se,“ řekl pán a ukázal na koňovu zadní nohu.

Opravdu, kůň kulhal. A přitom Kozdera věděl, že ještě před chvílí byl úplně zdravý.

„To je zvláštní,“ řekl a podezíravě se na pána podíval.

„A podívejte, přední noha taky kulhá,“ řekl pán a ohmatal koni přední nohu.

Kozdera poznal, že pán má pravdu. Když ale viděl, že se podivný kupec chce dotknout i druhé přední nohy, chytil ho za rameno a řekl přísně: „Počkejte, pane, to vy jste mi toho koně zchromil. Teď mi ho zaplaťte!“

„Zbláznil jste se?“ řekl pán klidně. „Jak bych ho mohl zchromit? Vy jste podvodník, který šidí poctivé lidi.“

Při řeči se pán dotkl třetí koňovy nohy a v tu chvíli kulhala i ta.

„Nebo je ten kůň tak slabý,“ pokračoval kupec, „že mu nikdo nesmí sáhnout na nohy? Podívejte se, kulhá na všechny čtyři.“

V tu chvíli si kůň lehl na zem, protože se na kulhavých nohách nemohl udržet. Kozdera nevěděl vzteky, co dělat. Nejradši by se na kupce vrhl, ale bál se ho.

„U vás by ten kůň kulhal pořád,“ řekl pán, „ale se mnou pěkně poklusá.“ Pak si sedl koni na hřbet, a jak kůň ležel na zemi, lehce se ho dotkl bičíkem. Kůň vyskočil a byl úplně zdravý.

Kozdera se díval na koně i na pána a nevěřil vlastním očím.

„Tohohle koně jsi vyměnil za cizího koně, kterého sis nechal, i když ti nepatřil, ty šejdíři! Já o tom dobře vím,“ řekl pán z koňského hřbetu. „Tak si zapamatuj: tenhle kůň patří tomu, komu patřil dřív. A jestli ještě jednou ošidíš poctivého člověka, budeš mít co dělat se mnou!“

Pak pobídl koně a cvalem odjížděl z města.

„Ha, ha, kdo by takové pohádce věřil!“ ozval se v tu chvíli Trávníček. I on přišel na trh a viděl celou tu podívanou. „Co vy na to, Kozdero?“

„Ten pán umí potrestat šejdíře!“ volali lidé.

Zahanbený Kozdera se sotva vzpamatoval a utíkal z města, kde už všichni věděli o jeho podvodu a viděli, jakou ostudu si udělal. Trávníček šel za ním.

Na cestě ho dohonil. Kozdera se ještě zlobil, ale za chvíli se usmířil. Uznal, že to, co se mu stalo, je spravedlivý trest. Přiznal se Trávníčkovi, kde vraníka našel a proč mu ho chtěl vyměnit.

„Ale věřte mi, že té věci vůbec nerozumím,“ řekl nakonec. „Jak mohl ten člověk koně zchromit a za chvilku ho zase uzdravit, to nechápu.“

„A já zase nechápu, jak se mohl můj vraník najednou proměnit v otep slámy,“ dodal Trávníček. „Teď jsme oba o něco chudší. Kdybych s vámi neměnil, měl bych aspoň šedesát zlaťáků, tolik jsem za koně dal. A dostal bych za něj ještě víc. Škoda těch peněz!“

„A co teprve oves, kterým jsem ho krmil přes pět týdnů!“ přizvukoval Kozdera.

Tak si navzájem stěžovali, a než došli domů, stali se z nich dobří přátelé. Slíbili si, že si budou věrně pomáhat radou i skutkem.

Když přišli do vesnice, podali si ruce a každý šel domů. Jak se ale Kozdera podivil, když k němu za chvíli přiběhl Trávníček a volal: „Představte si, příteli, můj kůň je ve stáji!“

„Který kůň?“ zeptal se Kozdera překvapeně.

„No ten, kterého jste dneska prodal – vlastně na kterém vám kupec ujel. Pojďte se podívat.“

Kozdera šel s Trávníčkem a viděl, že je to pravda. Kůň stál ve stáji, pochutnával si na ovsu ve žlabu a byl úplně zdravý.

„Víte, kdo si s námi tak zahrál?“ zeptal se Kozdera.

„Jak bych to mohl vědět?“ odpověděl Trávníček.

„Nikdo jiný než Krakonoš,“ řekl Kozdera. „Věřte mi, že se nemýlím, protože jen on mohl tohle všechno udělat. Mě naučil, že mám obchodovat poctivě. A vás potrestal za to, že jste se chlubil věcmi, které jste nikdy neudělal. To Krakonoš vám půjčil těch sto zlaťáků – uvidíte, že si pro ně už nepřijde. Myslím, že se sám proměnil ve vraníka, aby nás oba potrestal. Vždyť se ví, že se umí proměnit v cokoli. Kdybychom si koně nevyměnili, potrestal by nás nějak jinak. Vezměme si z toho ponaučení, protože nikdy nevíme, jestli se na nás zrovna nedívá.“

„A co uděláme s koněm?“ zeptal se Trávníček.

„Koně prodejte, patří vám,“ odpověděl Kozdera. „Vím jistě, že kdybych si ho dal do stáje, hned by zase kulhal. Vždyť mi to Krakonoš řekl.“

„Ale vy jste ho pět týdnů krmil,“ namítl Trávníček.

„Za to nic nechci,“ řekl Kozdera. „Vy jste si kvůli tomu užil dost strachu, když jste koně prodával. A věřte, že ode dneška nechci ani krejcar, který bych nezískal poctivě.“

A stalo se, jak Kozdera řekl. Trávníček koně prodal a vydělal na něm víc, než čekal. Pak se s Kozderou spolčil. Spolu kupovali a spolu prodávali. Kozdera vždycky jednal poctivě a Trávníček se už nikdy nechlubil. Kdykoli řekl: „Já jsem výborný –“, zbytek slov mu uvízl v krku, protože si vzpomněl na Krakonoše.

A neznámý obchodník si pro sto zlaťáků, které Trávníčkovi půjčil, už nikdy nepřišel.