Krakonoš a líný Filip

Filip byl mazánkem svých rodičů. Když byl malý, točila se kolem něj celá rodina, aby mu hned splnili každé přání. Když nebylo po jeho, začal křičet a plakat tak dlouho, dokud mu nevyhověli. Filípek se vždycky spoléhal na druhé. Sám se ani neumyl, ani neoblékl. A tak si brzy zvykl na pohodlí – a na lenošení.

Když povyrostl, rozhodl se tatínek, že se Filip vyučí řemeslu. Filípkovi se líbilo truhlářství. Jenže už za týden od mistra utekl a naříkal, že ho bolí nohy, protože musí pořád stát.

„Máš pravdu,“ litovala ho maminka. „To řemeslo není pro tebe. Vyber si nějaké jiné, synáčku.“

„Budu krejčím,“ řekl Filípek a tatínek ho hned odvedl ke krejčímu. Jenže synáček po pár dnech utekl znovu. Naříkal, že ho bolí celé tělo, protože musí od rána do večera sedět.

Tatínkovi už se to nelíbilo, ale ještě jednou Filípkovi vyhověl a dal ho do učení ke kameníkovi. Ten ale učedníka za pár dní vyhodil, protože Filip byl líný.

„Stejně to řemeslo za nic nestojí,“ řekl Filípek, když se vrátil domů. „Kameník musí pořád pracovat venku, ať je teplo, nebo zima.“

Tatínek se zamračil, ale ještě nic neřekl. Filípek se pak začal učit zámečníkem. Brzy si ale stěžoval, jaké je u výhně horko.

To už měl tatínek Filípkových rozmarů dost. „Tobě vadí horko stejně jako zima a sedět je pro tebe stejně těžké jako stát. Ale něco musí vydržet každý člověk. Udělám tvému přebíhání konec: budeš zámečníkem! A jestli tě mistr vyžene, ani se mi neukazuj na oči!“

To bylo tak rozhodné slovo, že si Filípek už netroufl na řemeslo stěžovat. Vyučil se tedy zámečníkem – ale jak! Natrápil sebe i mistra a naučil se jen málo.

Jakmile se stal tovaryšem, odešel od mistra do světa na zkušenou. Mistr ho rád pustil. Filip ale nikde nenašel místo, kde by vydržel déle. Všude ho brzy propustili, protože viděli, že nic neumí.

Za chvíli ho práce omrzela úplně. Chodil od místa k místu a živil se – žebráním. O práci se už ani nehlásil, protože věděl, že by ho stejně brzy vyhodili. A lenošit bylo navíc pohodlnější.

Tak se jednou dostal až do Krkonoš. Bylo velké horko, a tak si lehl do stínu pod strom, aby si odpočinul, a přemýšlel.

„Tak tohle jsou ty hory, kde žije mocný Krakonoš,“ říkal si. „Má prý obrovské poklady. Kdyby se mi tak teď zjevil a řekl: ‚Milý Filípku, tady si vezmi hromádku zlata,‘ – to bych se nedal dlouho pobízet. Celý svět je stejně nespravedlivý. Někdo má všeho dost a žije si pohodlně, a tady se člověk tolik napracuje – chtěl jsem říct, tolik nachodí –, než dostane krejcar! Ach, ubohý světe!“

„Pročpak naříkáte na svět?“ ozval se najednou kousek od něj hlas. Filip se ohlédl a uviděl dřevaře, který opodál rovnal polena do hranice. Divil se, že si ho předtím nevšiml.

„Jak by člověk nenaříkal, když má pořád jen bídu,“ řekl Filip.

„Bídu má hodně lidí,“ řekl dřevař. „Je to zlá nemoc. Ale nejlepší lék na ni je práce.“

„No jistě, práce,“ přikývl Filip. „Jen kdyby se dala sehnat! Jenže když člověk přijde k mistrovi, ten by chtěl, aby mu tovaryš dřel od rána do večera zadarmo.“

„Máte pravdu, příteli,“ řekl dřevař. „Mně se vede podobně. Celý den se tu nadřu a dostanu za to pár krejcarů, to ani nestojí za řeč. Člověk by si sice mohl pomoct,“ dodal a zkoumavě se na tovaryše podíval, „ale…“

„No, co chcete říct?“ vyzvídal Filip. „Víte snad, jak se zbavit bídy?“

„To je důležitá věc, příteli,“ řekl dřevař. „A není radno ji každému svěřovat.“

„Snad si nemyslíte, že bych to někomu vyzradil?“ urazil se Filip.

Dřevař se k němu naklonil a ztišil hlas: „Vidím, že jste poctivý člověk a že máte bídu jako já. Povím vám tedy, co jsem ještě nikomu neřekl: vím o pokladu.“

„O pokladu?“ vykřikl Filip radostně. „Kde je, prosím vás, kde?“

„Jen buďte trpělivý a nekřičte, ať nás nikdo neslyší,“ napomenul ho dřevař a rozhlížel se kolem. „Než vám všechno povím, musíte mi slíbit, že se se mnou poctivě rozdělíte.“

„To se rozumí,“ sliboval Filip. „Jen mluvte!“

„Vím o tom pokladu už dlouho,“ řekl dřevař. „Ale nemohl jsem si ho vzít, protože sám na to nestačím. A abych řekl pravdu, zdejším lidem nevěřím. Bojím se, že by mě každý ošidil. Tak jsem čekal na poctivého člověka, který by mi pomohl. Vám věřím, a proto vám to svěřím. Vidíte támhle ten velký žulový balvan? Co myslíte, pohnul by s ním jeden člověk?“

„To by musel být obr,“ řekl Filip.

„No vidíte. Už jsem to několikrát zkoušel a ani jsem s ním nehnul. Teď víte, proč jsem si poklad nemohl vzít. Je schovaný pod tím kamenem.“

„Nevím, jestli ho odvalíme ani ve dvou,“ řekl Filip.

„Musíme se snažit,“ řekl dřevař. „Nikdo jiný o tom nesmí vědět. Kde jsou dva, je rada, kde jsou tři, je zrada, říká se. Kdyby šlo jen o ten balvan, to by byla hračka. Ale poklad leží šest stop pod zemí.“

„Tak hluboko?“ žasl Filip.

„To ano,“ přikývl dřevař. „A to ještě není všechno. Poklad musíme vykopat dřív, než ráno zakokrhají kohouti. Jinak bude všechna práce marná.“

„To je zvláštní,“ řekl Filip. „A odkud to všechno víte, příteli?“

„Řekla mi to jedna neznámá stařenka,“ odpověděl dřevař. „Kdo ví, kdo to byla. Dal jsem jí almužnu, ona mi to pověděla – a v tu ránu byla pryč.“

„To nebyla obyčejná ženská,“ řekl Filip. „Tak kdy se dáme do práce?“

„Teď ne, až bude tma,“ řekl dřevař. „Kdybychom kopali za světla, poklad by zmizel. To mi taky řekla ta stařenka. Zatím mi pomozte rovnat dříví.“

Filip samozřejmě nemohl odmítnout člověka, který se s ním chtěl rozdělit o poklad. Hbitě se dal do práce. Brzy ho ale bolelo celé tělo. Styděl se to říct, a tak rovnal dál. Vyrovnali už několik sáhů dřeva, ale polen jako by vůbec neubývalo.

„To nebude mít konce?“ myslel si Filip a mnul si záda. Dřevař se usmíval, jako by mu viděl do hlavy.

K večeru byli konečně hotovi. Filip si oddechl a hned si lehl do husté trávy.

„Za chvíli vám přinesu večeři,“ řekl dřevař a odešel. Brzy se vrátil ze své chaloupky a podal Filipovi krajíc černého chleba. Filipovi suchý chléb chutnal, i když jím jindy pohrdal.

„A teď jdeme pro poklad,“ řekl dřevař. „Tady máte motyky. Vyberte si, se kterou se vám bude líp kopat. Jeden z nás bude vždycky chvíli vyhazovat hlínu.“

Filip si vybral menší motyku, protože nebyla tak těžká. Pak šel s dřevařem k žulovému balvanu.

„Bude to perná práce,“ řekl dřevař, „ale nesmíme se jí leknout. Tak hurá do toho, noc je krátká.“

Oba se snažili balvanem pohnout, ale marně. Z Filipa jen lil pot, zato dřevař vůbec nevypadal unaveně.

„Co teď?“ funěl Filip.

„Nesmíme to vzdát,“ řekl dřevař. „Chyťte ho zespodu – tak, už se hnul!“

Balvan se opravdu pohnul, ale hned se zase svalil zpátky. Dřeli se přes půl hodiny, než ho odvalili.

„Konečně!“ vykřikl dřevař. „A teď rychle kopat, ať jsme hotovi, než kohout zakokrhá.“

Oba začali rychle kopat. Po chvilce se ale dřevař svalil na zem, svíjel se, mával rukama a hrozně naříkal.

„Co je vám, příteli?“ vyděsil se Filip a přiskočil k němu.

„Ach, ta hrozná bolest!“ naříkal dřevař. „To je ta moje nemoc, přepadne mě vždycky, když se moc namáhám. Běžte rychle do mé chaloupky. Na polici je lék v lahvičce. Ale pospěšte si!“

Filip odběhl a za chvíli lék přinesl.

„Tak, děkuju vám. Ale teď budete muset pracovat sám,“ řekl dřevař. „Jakmile se napiju léku, bolest přejde, ale hned tvrdě usnu. Kopejte tedy sám a pospěšte si, ať jste včas hotový.“

S námahou to dořekl, napil se léku, natáhl se a už hlasitě chrápal.

„To je mi pěkné nadělení,“ zabručel Filip. „On bude spát a já mám kopat! No, za to mi musí dát větší díl pokladu.“

Dal se do práce a kopal statečně. Nevšímal si potu, únavy ani hladu. Byla to těžká práce, protože země byla tvrdá jako kámen. Ale Filip si nedopřál odpočinek a jáma byla pořád hlubší a hlubší.

Najednou radostně vykřikl. Motyka narazila na železnou truhlu – dokopal se k pokladu! Rychle začal vyhazovat poslední hlínu, ale vtom zakokrhal kohout. A Filip stál zase nahoře vedle balvanu, který ležel na svém místě, a po jámě nebylo ani stopy.

„No to snad není pravda!“ vykřikl Filip, když se vzpamatoval. Ze vzteku praštil motykou o balvan a sesul se na zem.

V tu chvíli se dřevař probudil. „Copak, vy jste nekopal? Kde je poklad?“ divil se a mnul si oči.

„Kde je? Tam, kde byl předtím!“ zlobil se Filip. „Dokopal jsem se až k truhle, ale ten váš kohout mi celou práci pokazil tím kokrháním. Proč jste ho radši nezavřel pod koš, když jste věděl, že ho nesmíme slyšet?“

„To by nepomohlo, příteli,“ usmál se dřevař. „Myslíte, že by se v okolí nenašel jiný kohout? Ale můžete si za to sám. Kdybyste si vzal větší motyku, byl byste hotový dřív. Dnes musíme začít znovu od začátku.“

Filip se moc zlobil, ale musel uznat, že dřevař má pravdu. Kdyby kopal větší motykou, poklad by měl. Chybělo jen pár minut.

„Teď si jděte do mé chaloupky odpočinout po té těžké práci,“ řekl dřevař. Filip rád poslechl a za chvíli spal na dřevařově tvrdém lůžku klidněji než leckterý boháč v prachových peřinách.

V osm hodin ho přišel dřevař vzbudit. „Vstávejte, příteli, zase mi pomůžete rovnat dříví,“ řekl. „Od půl třetí jste se mohl dost vyspat.“

Filip rychle vstal. Dřevař mu zase dal krajíc chleba a dali se do práce. Oběd byl moc prostý, ale Filipovi výborně chutnal. Pracoval až do večera a po večeři šli zase kopat poklad.

Zase chvíli trvalo, než balvan odvalili. Potom začali rychle kopat a ještě před půlnocí se dokopali k těžké železné truhle.

„Nejdřív zasypeme jámu,“ řekl dřevař. „Pak se o poklad rozdělíme.“

Jámu brzy zaházeli. Dřevař otevřel truhlu a Filip zajásal, když viděl, že je plná čistého zlata. Rychle roztáhl pytel, který mu dřevař dal, a začal do něj házet zlato. Jak ale užasl, když viděl, že mu zlato mizí před očima!

„Co to je?“ vykřikl vyděšeně a podíval se na dřevaře. Ten se hlasitě smál.

„Vy si ze mě ještě děláte blázny!“ zlobil se Filip. „Mám v pytli místo zlata hlínu, a vy se smějete!“

A opravdu. V truhle bylo zlato, ale jakmile ho Filip nasypal do pytle, proměnilo se v hlínu.

„Nezlobte se, příteli, ale nemůžu se nesmát, když se tak kysele tváříte,“ řekl dřevař. „Poslouchejte, jak to je. Kdybychom poprvé nekopali nadarmo, měli bychom čisté zlato. Ale protože jsme pro poklad kopali dvakrát, mění se nám zlato v hlínu. Jenže já vím, jak se hlína zase promění ve zlato, a to už navždy. To mi taky řekla ta stařenka. Tu hlínu musíte nosit celý den na zádech. Dvanáct hodin, od šesti ráno do šesti večer. Po každé hodině si smíte asi minutku odpočinout, ale déle ne. Nemusíte chodit daleko. Jde jen o to, abyste pytel celou dobu nosil na zádech a v šest večer byl zase u balvanu. Pak bude vaše námaha konečně odměněna.“

Filip se uklidnil a sypal zlato do pytle dál. Když nabral polovinu, nesměle se na dřevaře podíval, jako by mu chtěl něco říct.

„No, copak?“ zeptal se dřevař.

„Inu, mně patří větší díl,“ řekl Filip. „Vy jste včera spal a já jsem kopal sám skoro celou noc.“

„Tak si vezměte víc,“ řekl dřevař. „Uznávám, že jste se nadřel víc. Jsem starší než vy, tak snad mi necháte aspoň tolik, abych mohl do smrti žít bez starostí.“

Filip nasypal do pytle ještě několik hrstí zlata a všechno se hned proměnilo v hlínu. Dřevař ho pobízel, ať si chvíli odpočine, ale Filip se bál, že by zaspal šestou hodinu. Sedl si tedy na balvan a čekal na ráno. Dřevař nasypal zbytek zlata do svého pytle a odešel do chaloupky.

Jakmile bylo šest hodin, hodil si Filip pytel na záda a vydal se cestou do údolí. Hlína byla strašně těžká a už po chvilce by si nejradši odpočinul. Ale vzpomněl si, že smí až po hodině. A taky mu došlo, že se nesmí vyhýbat chalupám, ale naopak se k nim držet blízko, aby se mohl lidí zeptat, kolik je hodin.

Ubohý Filip byl už dopoledne úplně vyčerpaný a bolelo ho celé tělo. Ale všechno má svůj konec, a tak i pro něj konečně přišla chvíle, kdy mohl těžký náklad složit. Ptal se každého, koho potkal, kolik je hodin. Když se dozvěděl, že už je skoro šest, chodil kolem balvanu, aby šestou hodinu nepropásl.

Divil se, že dřevař ještě nejde. A ještě víc se divil, že tu nestojí jeho chaloupka, která tu ráno ještě byla. „Nejsem na špatném místě?“ říkal si. „Ne, nemýlím se. Ten balvan…“

„Už je šest!“ ozval se najednou kousek od něj hlas. Filip se rozhlédl, ale nikoho neviděl. Rychle shodil pytel ze zad a ještě rychleji ho rozvázal, aby se pokochal leskem zlata.

Ale ouha! Jakmile pytel rozvázal, vylétl z něj velký havran. Posadil se na vršek nejbližšího stromu, díval se na Filipa a rozpustile krákal, jako by se mu posmíval.

Filip stál u balvanu jako zkamenělý a vytřeštěně zíral na havrana. Za chvíli se znovu podíval do pytle, jestli v něm přece jen není nějaké zlato. Uviděl ale jen kousek papíru, do kterého bylo něco zabaleno. Rychle ho rozbalil a našel jediný tolar. Na papíře stálo:

„Tady máš mzdu za práci, kterou jsi u mě odvedl. Poklady jsou pro lenochy škoda. Pracuj a lehčí prací a při lepším jídle vyděláš mnohem víc. Tuhle radu ti dává Krakonoš.“

„Já blázen!“ vykřikl Filip. „A já jsem si ještě říkal o víc té hlíny, abych se zbytečně dřel!“

Odhodil pytel a utíkal pryč. Kdysi si přál potkat Krakonoše, ale že k němu bude duch hor tak skoupý, to nečekal. Nejdřív by s tím tolarem nejradši mrštil o zem. Za chvíli z něj ale měl radost a moc si ho vážil, protože ho stál tolik potu.

A tak Filipovi dobývání pokladu přece jen něco dalo. Poznal, jak člověka těší poctivě vydělaný peníz. A poznal taky, že pracovat umí, když opravdu chce. Brzy nastoupil do práce, i když za malou mzdu, aby se mohl pořádně vyučit řemeslu. A když se vyučil, byl z něj pilný a šikovný zámečník a už nikdy si nemusel stěžovat na zlé časy.