Zlatovláska

Byl jeden král, a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.

Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal připravit; když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí; dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil: „Ale,“ prý, „ať jí ani na jazyk nevezmeš, jinak tě čeká přísný trest!“

 Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak přísně zakázal. „Jak živ jsem takové ryby neviděl,“ povídá sám sobě, „vypadá zrovna tak jako had! a jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?“ Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a pochutnával. V tom slyší kolem uší něco bzučet: „Nám taky něco! nám taky něco!“ Jiřík se ohlíží, co to? a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly. Tu zas venku na ulici někdo siplavě volá: „Kam pak? kam pak?“ A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynářova ječmene.“ Jiřík vykoukne z okna a vidí housera s hejnem hus. „Aha!“ povídá, „taková je ta ryba?“ Už věděl, co je. Rychle si dal do úst ještě jeden kousek, a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.

   Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním. Když jeli po zelené louce, poskočil Jiříkův kůň a zařehtal. „Hohohoho, bratře! je mi tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“ — „To já taky,“ povídá druhý, „já bych taky rád skákal; ale na mně sedí starý: skočím-li, spadne na zem jako pytel a natluče si.“ — „Ať si natluče, co na tom?“ řekl Jiříkův kůň, „místo starého budeš nosit mladého.“ — Jiřík se té rozmluvě srdečně zasmál, ale jen potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlédl se, a když viděl, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se směješ?“ — „Ničemu, královská Jasnosti, jen mě tak něco napadlo,“ vymlouval se Jiřík. — Starý král však už ho měl v podezření, a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil koně a jel zase domů.

   Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína: „Ale běda ti,“ povídá, „jestliže nedoleješ anebo přeleješ!“ — Jiřík vzal konvici s vínem a leje. V tom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku. „Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“ — „Nedám, moje jsou! já je zvedl.“ — „Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.“ — „Ani jednoho!“ — Tu ten druhý ptáček za ním a ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému jeden a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. V tom se Jiřík po něm ohlídl a přelil. — „Za to tě čeká trest!“ vykřikl král; „ale odpustím ti, když tu zlatovlasou pannu získáš a přivedeš mi ji za manželku.“

   Co měl Jiřík dělat? chtěl-li se trestu vyhnout, musel pro pannu jet, ačkoli ani nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy. Přijel k černému lesu, a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili ho pastýři. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali. „Och, pomoz, Jiříku, pomoz!“ volali žalostně, „uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“ — Jiřík hned seskočil z koně, keř usekl a oheň uhasil. „Až budeš toho potřebovat, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžeme.“

   Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Nahoře na jedli bylo krkavčí hnízdo, a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli; musíme si sama hledat potravu, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och, pomoz, Jiříku, pomoz! Nasyť nás, umřeme hladem.“ — Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně, vytáhl z brašny všechno jídlo, co měl na cestu, a dal ho krkavčatům. „Až budeš toho potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžeme.“

   Potom jel Jiřík dál. Jel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vyjížděl, viděl před sebou daleké široké moře. Na břehu moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítě, a každý ji chtěl mít jen pro sebe. „Má je síť, má je ryba!“ — A druhý na to: „Málo by ti tvoje síť byla platná, kdybys neměl mou loď a mou pomoc.“ — „Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá.“ — „To ne! Ty na druhou počkej a tuhle mi dej.“ — „Já vás usmířím,“ povídá Jiřík; „prodejte mi tu rybu, dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte si napůl.“ A dal jim za ni všechny peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře. Vesele zašpláchala vodou, ponořila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mě, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mě, oplatím ti to.“ A potom zmizela.

   „Kam jdeš?“ ptali se rybáři Jiříka. — „Jdu svému pánu, starému králi pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat.“ — „Och, o té ti můžeme povědět,“ řekli rybáři, „je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, protože jsi nás tak dobře usmířil. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: je tam dvanáct panen, královských dcer, ale jen jedna má zlaté vlasy.“

   Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku.

   „Dám,“ řekl král, „ale musíš ji vysloužit: musíš za tři dny udělat tři práce, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout!“

   Druhý den ráno povídá mu král: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel; tkanice se přetrhla a perly se vysypaly do vysoké trávy na zelené louce. Všechny ty perly musíš sebrat, aby ani jedna nechyběla.“

   Jiřík šel na tu louku, byla daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl. „Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoci!“ — „Však tu jsme, abychom ti pomohli,“ řekli mravenci; kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. „Co potřebuješ?“ — „Mám perly sebrat na té louce, a nevidím ani jediné.“ — „Maličko jen počkej, my je za tebe sebereme.“ A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, stačilo je jen navléknout na tkanici. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček; kulhal, protože si tenkrát popálil nožičku, když u nich hořelo, a křičel: „Počkej, Jiříku! nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“

   Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla. „Dobře jsi to udělal,“ povídá, „zítra ti dám jinou práci.“

   Ráno Jiřík přišel, a král mu řekl: „Moje Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.“

   Jiřík šel k moři, chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout, a co teprve najít na dně prsten! „Och, kdyby tu byla moje zlatá ryba, ta by mi mohla pomoci!“ — V tom se něco v moři zablesklo, a z hlubiny na hladinu vyplavala zlatá ryba: „Však tu jsem, abych ti pomohla; co potřebuješ?“ — „Mám v moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dna.“ — „Teď právě jsem potkala štiku, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti ho přinesu.“ — A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.

   Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: „Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu; bude ji potřebovat.“

   Jiřík nevěděl, kam se pro tu vodu obrátit, a šel na zdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa: „Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!“ — Tu se mu nad hlavou něco zašustilo, a kde se vzali, tu se vzali dva krkavci: „Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?“ — „Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat.“ — „O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti přineseme.“ A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody: v jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku. Na kraji lesa viděl od jedle k jedli rozepjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl velký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkal pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višeň, byl mrtev. — Potom postříkal mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk! do povětří. „Máš štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska.“

   Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“

   Potom ho vedl do jedné veliké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanácte krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě závoj dlouhý až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy. — „Tuhle jsou mé dcery,“ povídá král; „uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; jestli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.“

   Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít. V tom zašeptalo mu něco do ucha: „Bz — bz! jdi okolo stolu, já ti povím, která to je.“ Byla to moucha, kterou Jiřík vzkřísil živou vodou. „Tahle panna to není — ta taky ne — ta taky ne — tahle je Zlatovláska!“ — „Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Jiřík, „tu jsem vysloužil svému pánu.“ — „Uhodl jsi,“ řekl král, a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula závoj, a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny z hlavy až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.

   Potom dal král na cestu své dceři, jak se sluší a patří, výpravu, a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se dělaly přípravy na svatbu. „Chtěl jsem tě sice přísně potrestat pro tvou neposlušnost,“ povídá Jiříkovi, „ale že jsi mi tak dobře posloužil, odpouštím ti.“ Jiřík byl po té dlouhé cestě tak unavený, že hned tvrdě usnul. Zlatovláska ho chtěla za jeho dobré srdce odměnit: pokropila ho mrtvou vodou, a všechny šrámy a odřeniny z cesty se mu zahojily, že po nich ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík vstal, jako by se znovu narodil, čerstvý jako jelen, a mladost mu jen z tváří svítila. „Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči. — „Věru tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a teď jsi svěží jako ranní rosa.“

   Když starý král viděl, že je Jiřík mladší a krásnější, než býval, chtěl taky omládnout. Hned poručil, aby ho tou vodou pokropili. Kropili ho živou vodou pořád, pořád, až ji všechnu vykropili, ale starý král nijak nemládl, protože živá voda pomáhá jen tomu, kdo má dobré srdce. Tu se starý král zastyděl, poznal, že je na tak mladou nevěstu příliš starý, a odešel ze zámku na odpočinek do lesního letohrádku, kde potom v klidu dožil. A protože království nemohlo být bez krále a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.