Palečka

Byla jednou jedna žena, která si moc přála mít malinkaté dítě, ale vůbec nevěděla, kde by ho vzala. A tak šla za starou čarodějnicí a řekla jí: „Tolik, tolik bych si přála malé dítě. Neporadíš mi, kde bych ho mohla dostat?“

„Ale ano, to už nějak vymyslíme!“ řekla čarodějnice. „Tady máš ječné zrnko. Ale není to žádné obyčejné zrnko, jaké roste na poli u sedláka nebo jaké dostávají slepice. Zasaď ho do květináče a uvidíš, co se stane!“

„Děkuji ti pěkně!“ řekla žena a dala čarodějnici dvanáct šilinků. Pak šla domů a zasadila ječné zrnko. A hned z něj vyrostl krásný veliký květ. Vypadal úplně jako tulipán, jen lístky měl pevně semknuté, jako by byl ještě v poupěti.

„To je ale nádherná květina!“ řekla žena a políbila krásné červené a žluté lístky. A právě ve chvíli, kdy je políbila, květ hlasitě lupl a otevřel se. Teď bylo vidět, že je to opravdový tulipán. Ale uprostřed květu, na zelené stoličce, seděla malinkatá holčička, tak jemná a roztomilá. Nebyla delší než palec, a proto jí začali říkat Palečka.

Za kolébku dostala krásnou nalakovanou skořápku vlašského ořechu, matrace měla z modrých fialkových lístků a peřinu z růžového lístku. V ní v noci spala. Ve dne si hrála na stole. Žena tam postavila talíř s vodou a dokola kolem něj položila věneček z květin, které strkaly stonky do vody. Na vodě plaval velký tulipánový lístek a na něm Palečka sedávala a plula z jedné strany talíře na druhou. Místo vesel měla dvě bílé koňské žíně. Vypadalo to opravdu krásně. A uměla také zpívat, ach, tak jemně a líbezně, jak tu ještě nikdo nikdy neslyšel.

Jednou v noci, když ležela ve své krásné postýlce, přiskákala oknem dovnitř ošklivá ropucha. Jedna tabulka v okně byla totiž rozbitá. Ropucha byla hrozně ošklivá, veliká a mokrá. Skočila rovnou na stůl, kde Palečka spala pod červeným růžovým lístkem.

„To by byla krásná žena pro mého syna!“ řekla ropucha. Popadla ořechovou skořápku i se spící Palečkou a odskákala s ní rozbitým oknem ven do zahrady.

Tekla tam velká, široká řeka, ale hned u břehu byla bažina a bláto. Tady bydlela ropucha se svým synem. Fuj! I on byl ošklivý a hnusný, celý po mamince. „Kvák, kvák, brekekekex!“ To bylo všechno, co dokázal říct, když uviděl tu roztomilou holčičku v ořechové skořápce.

„Nemluv tak nahlas, nebo se probudí!“ řekla stará ropucha. „Ještě by nám mohla utéct, je lehoučká jako labutí chmýří! Posadíme ji na řece na jeden z velkých leknínových listů. Pro ni, takovou lehkou a malou, to bude jako ostrov! Odtamtud nám neuteče, a my mezitím připravíme parádní světnici dole pod bahnem, kde spolu budete bydlet a hospodařit!“

Venku na řece rostla spousta leknínů se širokými zelenými listy, které vypadají, jako by plavaly na hladině. List, který byl nejdál od břehu, byl taky ze všech největší. Tam stará ropucha doplavala a posadila na něj ořechovou skořápku s Palečkou.

Ubohá malinká Palečka se probudila časně ráno, a když uviděla, kde je, začala hořce plakat. Kolem velkého zeleného listu byla ze všech stran voda a ona se nemohla nijak dostat na břeh.

Stará ropucha seděla dole v bahně a zdobila si světnici rákosím a žlutými stulíky – pro novou snachu to přece musí být pěkně uklizené. Pak se svým ošklivým synem doplavala k listu, na kterém stála Palečka. Chtěli si odnést její pěknou postýlku, aby ji postavili do svatební komnaty dřív, než tam přijde ona sama. Stará ropucha se jí ve vodě hluboko uklonila a řekla: „Tady se podívej, to je můj syn. Bude to tvůj muž a budete spolu krásně bydlet dole v bahně!“

„Kvák, kvák, brekekekex!“ To bylo všechno, co syn dokázal říct.

Pak vzali tu roztomilou postýlku a odplavali s ní. Palečka seděla úplně sama na zeleném listu a plakala, protože nechtěla bydlet u hnusné ropuchy ani si vzít jejího ošklivého syna. Malé rybky, které plavaly ve vodě, ropuchu asi viděly a slyšely, co říkala. Proto vystrčily hlavičky z vody, chtěly se na tu holčičku podívat. Jakmile ji uviděly, zdála se jim tak roztomilá a bylo jim moc líto, že má jít dolů k té ošklivé ropuše. Ne, to se nesmí stát! Shlukly se dole ve vodě kolem zeleného stonku, který držel list, na němž stála, a přehryzaly ho zoubky. A list i s Palečkou odplul po řece pryč, daleko, kam ropucha nemohla.

Palečka plula kolem mnoha míst a malí ptáčci seděli v keřích, dívali se na ni a zpívali: „To je ale roztomilá slečinka!“ List s ní plul dál a dál. A tak Palečka odcestovala do ciziny.

Kolem ní pořád dokola poletoval krásný bílý motýlek, a nakonec si sedl na list, protože se mu Palečka moc líbila. A ona byla tak spokojená, protože teď už ji ropucha nemohla dostihnout a plulo se tak krásně. Slunce svítilo na vodu a ta se třpytila jako to nejkrásnější zlato. Palečka si sundala šerpu z pasu, jeden konec uvázala motýlkovi a druhý připevnila k listu. List pak klouzal mnohem rychleji, a ona s ním, protože na něm přece stála.

V tu chvíli přiletěl veliký chroust. Uviděl ji, v mžiku sevřel drápkem její útlý pas a vyletěl s ní nahoru na strom. Ale zelený list plaval dál po řece a motýlek s ním, protože byl k listu přivázaný a nemohl se uvolnit.

Panebože, jak se ubohá Palečka vylekala, když s ní chroust vyletěl na strom! Ale nejvíc ze všeho jí bylo smutno kvůli krásnému bílému motýlkovi, kterého přivázala k listu. Jestli se teď nedokáže uvolnit, umře přece hlady. Ale to chrousta vůbec nezajímalo. Posadil se s ní na největší zelený list na stromě, dal jí najíst sladkou šťávu z květů a řekl, že je moc hezká, i když se chroustovi vůbec nepodobá. Potom přišli na návštěvu všichni ostatní chrousti, kteří na stromě bydleli. Prohlíželi si Palečku a chroustí slečny krčily tykadla a říkaly: „Vždyť má jenom dvě nohy, to vypadá ubohoučce.“ „Nemá ani tykadla!“ řekla druhá. „A jak je v pase hubená, fuj! Vypadá úplně jako člověk! Ta je ale ošklivá!“ říkaly všechny chroustice. A přitom byla Palečka tak roztomilá. Myslel si to i chroust, který ji unesl. Ale když všichni ostatní říkali, že je ošklivá, nakonec tomu uvěřil i on a už ji vůbec nechtěl. Mohla si jít, kam chtěla. Snesli ji ze stromu a posadili ji na sedmikrásku. Tam plakala, že je tak ošklivá, že ji ani chrousti nechtějí. A přitom byla ta nejkrásnější, jakou si jen lze představit, jemná a čistá jako ten nejkrásnější růžový lístek.

Celé léto žila ubohá Palečka úplně sama ve velkém lese. Upletla si postýlku ze stébel trávy a pověsila ji pod velký list lopuchu, aby na ni nepršelo. Sbírala sladkou šťávu z květů a jedla ji a pila rosu, která každé ráno ležela na listech. Tak uběhlo léto i podzim. Ale pak přišla zima, ta studená, dlouhá zima. Všichni ptáci, kteří jí tak krásně zpívali, odletěli pryč. Stromy a květiny uvadly. Velký list lopuchu, pod kterým bydlela, se svinul a zbyl z něj jen žlutý, uschlý stonek. A ona hrozně mrzla, protože šatičky měla roztrhané a sama byla tak jemná a malinká. Ubohá Palečka, musela umrznout! Začalo sněžit a každá sněhová vločka, která na ni dopadla, byla, jako když na nás někdo hodí plnou lopatu sněhu. My jsme totiž velcí, a ona měřila jen palec. Zabalila se tedy do uschlého listu, ale ten ji nehřál a ona se třásla zimou.

Hned za lesem, kam teď došla, leželo velké obilné pole. Obilí bylo ale už dávno sklizené, jen holé, suché strniště trčelo ze zmrzlé země. Pro ni to bylo jako celý les, kterým musela procházet. Ach, jak se třásla zimou! Tak došla ke dveřím polní myšky. Byla to malá dírka pod strništěm. Tam bydlela polní myš v teple a pohodlí. Celou světnici měla plnou obilí a k tomu krásnou kuchyň a spižírnu. Ubohá Palečka se postavila za dveře jako nějaká chudá žebračka a poprosila o kousíček ječného zrnka, protože už dva dny neměla v puse ani drobek.

„Ty chudinko malá!“ řekla polní myš, protože to byla v jádru hodná stará myš. „Pojď dál do mé teplé světničky a najez se se mnou!“

A protože se jí Palečka líbila, řekla: „Klidně u mě můžeš zůstat přes zimu. Ale budeš mi udržovat světnici pěkně uklizenou a vyprávět mi příběhy, ty já mám moc ráda.“ A Palečka dělala, co si hodná stará polní myš přála, a měla se docela dobře.

„Brzy asi dostaneme návštěvu!“ řekla polní myš. „Můj soused ke mně chodí jednou týdně. Má se ještě lépe než já, má velké sály a nosí takový krásný černý sametový kožich! Kdyby sis ho tak mohla vzít, byla bys dobře zaopatřená. Jenže nevidí. Musíš mu vyprávět ty nejkrásnější příběhy, které znáš!“

Ale o to Palečka nestála. Souseda si vůbec nechtěla vzít, protože to byl krtek. Přišel na návštěvu ve svém černém sametovém kožichu. Je tak bohatý a tak učený, říkala polní myš. Jeho byt byl taky víc než dvacetkrát větší než myšin. Učený byl, to ano, ale slunce a krásné květiny vůbec neměl rád a mluvil o nich ošklivě, protože je nikdy neviděl. Palečka mu musela zpívat a zazpívala „Chrousku, leť, leť!“ i „Mnich jde po lukách“. A krtek se do ní zamiloval kvůli jejímu krásnému hlasu. Ale nic neřekl, byl to takový rozvážný pán.

Nedávno si vyhrabal pod zemí dlouhou chodbu ze svého domu až k nim, a v ní se polní myš a Palečka směly procházet, kdykoli chtěly. Jen je prosil, aby se nebály mrtvého ptáka, který v chodbě leží. Byl to celý pták i s peřím a zobákem, který nejspíš umřel docela nedávno, když začínala zima, a teď byl zahrabaný právě tam, kde krtek vedl svou chodbu.

Krtek si vzal do pusy kousek ztrouchnivělého dřeva, protože to ve tmě svítí jako oheň, šel napřed a svítil jim na cestu dlouhou, tmavou chodbou. Když došli k místu, kde ležel mrtvý pták, opřel se krtek širokým čenichem o strop a protlačil hlínu nahoru, takže vznikla velká díra a dovnitř mohlo svítit světlo. Uprostřed podlahy ležela mrtvá vlaštovka. Krásná křídla měla pevně přitisknutá k bokům, nožky a hlavu schované pod peřím. Ubohý ptáček určitě umřel zimou. Palečce ho bylo moc líto. Měla všechny malé ptáčky tak ráda, vždyť jí celé léto tak krásně zpívali a štěbetali. Ale krtek do vlaštovky šťouchl svou krátkou nohou a řekl: „Tak a už nepípá! To musí být bída, narodit se jako malý pták! Chvála Bohu, že žádné z mých dětí ptákem nebude. Takový pták nemá nic jiného než to své švitoření, a v zimě musí umřít hlady!“

„Ano, to můžete říct jako rozumný muž,“ přikývla polní myš. „Co má pták ze všeho toho švitoření, když přijde zima? Musí hladovět a mrznout. Ale to je asi ta velká sláva!“

Palečka nic neřekla. Ale když se ti dva k ptáčkovi otočili zády, sklonila se, odhrnula peříčka, která mu ležela na hlavičce, a políbila ho na zavřená očka. „Možná to byl právě on, kdo mi v létě tak krásně zpíval,“ pomyslela si. „Kolik radosti mi udělal, ten milý, krásný ptáček!“

Krtek pak ucpal díru, kterou dovnitř svítil den, a doprovodil dámy domů. Ale v noci nemohla Palečka vůbec spát. Vstala z postýlky a upletla ze sena velkou pěknou deku. Odnesla ji dolů a přikryla jí mrtvého ptáčka. Kolem něj ještě dala měkkou vatu, kterou našla u polní myši ve světnici, aby mu bylo ve studené zemi teplo.

„Sbohem, ty krásný ptáčku!“ řekla. „Sbohem a děkuji ti za tvůj nádherný zpěv v létě, kdy byly všechny stromy zelené a slunce na nás tak hřálo!“ Pak položila hlavu ptáčkovi na hrudníček, ale v tu ránu se vylekala. Uvnitř jako by něco tlouklo. Bylo to ptáčkovo srdce. Ptáček nebyl mrtvý, jen ležel strnulý zimou. Teď se zahřál a vracel se mu život.

Na podzim totiž všechny vlaštovky odlétají do teplých krajin. Ale když se nějaká opozdí, prochladne tak, že spadne na zem jako mrtvá, zůstane ležet, kde spadla, a studený sníh ji zasype.

Palečka se celá roztřásla, jak se lekla, protože pták byl proti ní veliký, převeliký, vždyť ona měřila jen palec. Ale přece jen sebrala odvahu, přitiskla vatu těsněji k ubohé vlaštovce a přinesla lístek máty, kterým se sama přikrývala místo peřiny, a položila ho ptáčkovi na hlavu.

Další noc se k němu zase potichu vykradla. A to už byl úplně živý, jenže tak slabý, že dokázal jen na okamžik otevřít oči a podívat se na Palečku. Stála u něj s kouskem ztrouchnivělého dřeva v ruce, protože jinou lucerničku neměla.

„Děkuji ti, ty roztomilé děťátko!“ řekla jí nemocná vlaštovka. „Tak krásně jsem se zahřála! Brzy se mi vrátí síly a budu zase moct létat, venku v teplém sluníčku!“

„Ach,“ řekla Palečka, „venku je taková zima, sněží a mrzne! Zůstaň ve své teplé postýlce, já se o tebe postarám!“

Přinesla tedy vlaštovce vodu v okvětním lístku a vlaštovka se napila a vyprávěla jí, jak si poranila jedno křídlo o trnitý keř, a proto nemohla létat tak rychle jako ostatní vlaštovky, které tehdy odlétaly pryč, daleko do teplých krajin. Nakonec spadla na zem, ale víc si už nepamatovala a vůbec nevěděla, jak se sem dostala.

Celou zimu tu pak zůstala dole a Palečka na ni byla hodná a měla ji moc ráda. Krtek ani polní myš se o tom nic nedozvěděli, protože ubohou chudou vlaštovku přece neměli rádi.

Jakmile přišlo jaro a slunce prohřálo zem, rozloučila se vlaštovka s Palečkou. Palečka otevřela díru, kterou předtím udělal krtek nahoře. Slunce k nim svítilo tak krásně, a vlaštovka se zeptala, jestli nechce letět s ní. Mohla by jí sedět na zádech a odletěly by daleko do zeleného lesa. Ale Palečka věděla, že by to starou polní myš zarmoutilo, kdyby ji takhle opustila.

„Ne, nemůžu!“ řekla Palečka. „Sbohem, sbohem, ty hodná, roztomilá holčičko!“ řekla vlaštovka a vyletěla do sluníčka. Palečka se za ní dívala a do očí jí vhrkly slzy, protože tu ubohou vlaštovku měla tak ráda.

„Kvivit! Kvivit!“ zazpíval ptáček a odletěl do zeleného lesa.

Palečka byla moc smutná. Ven do teplého sluníčka nesměla vůbec. Obilí, které zaseli na poli nad domem polní myši, vyrostlo vysoko do výšky. Pro ubohou holčičku, která měřila jen palec, to byl celý hustý les.

„Teď v létě budeš šít výbavu!“ řekla jí polní myš, protože soused, ten nudný krtek v černém sametovém kožichu, se o ni ucházel. „Musíš mít vlněné i lněné prádlo! Musíš mít na čem sedět a na čem ležet, až budeš krtkova žena!“

Palečka musela příst na kolovrátku a polní myš najala čtyři pavouky, aby ve dne v noci předli a tkali. Každý večer přišel krtek na návštěvu a pořád mluvil o tom, že až skončí léto, nebude už slunce zdaleka tak pálit. Teď prý vypaluje zem, že je tvrdá jako kámen. Ano, až bude po létě, bude svatba s Palečkou. Ale ona nebyla vůbec šťastná, protože toho nudného krtka neměla ráda. Každé ráno, když slunce vycházelo, a každý večer, když zapadalo, se vykradla ke dveřím. A když vítr rozhrnul klasy, takže uviděla modré nebe, myslela na to, jak je tady venku jasno a krásně, a moc si přála, aby ještě někdy uviděla svou milou vlaštovku. Ale ta už nepřiletěla. Určitě létala daleko v krásném zeleném lese.

Když přišel podzim, měla Palečka celou výbavu hotovou.

„Za čtyři týdny budeš mít svatbu!“ řekla jí polní myš. Ale Palečka plakala a řekla, že si nudného krtka nechce vzít.

„Nesmysl!“ řekla polní myš. „Nebuď paličatá, nebo tě kousnu svým bílým zubem! Dostaneš přece krásného muže! Takový černý sametový kožich nemá ani sama královna! Má plnou kuchyň i sklep. Poděkuj Pánubohu, že ho máš!“

A tak měla být svatba. Krtek už si pro Palečku přišel. Měla s ním bydlet hluboko pod zemí a už nikdy nevyjít na teplé slunce, protože to on neměl rád. Ubohé dítě bylo tak smutné. Teď se mělo rozloučit s krásným sluncem, na které se aspoň u polní myši směla dívat ze dveří.

„Sbohem, jasné slunce!“ řekla a vztáhla ruce vysoko k nebi. Vyšla i kousíček ven před myšin dům, protože obilí už bylo sklizené a stálo tu jen suché strniště. „Sbohem, sbohem!“ řekla a objala ručkama malou červenou kytičku, která tam rostla. „Pozdravuj ode mě vlaštovičku, jestli ji uvidíš!“

„Kvivit, kvivit!“ ozvalo se najednou nad její hlavou. Podívala se nahoru a byla to ta malá vlaštovka, která zrovna letěla kolem. Jakmile Palečku uviděla, měla velikou radost. Palečka jí vyprávěla, jak strašně nerada by si vzala ošklivého krtka a že by pak musela bydlet hluboko pod zemí, kam nikdy nesvítí slunce. A přitom se nemohla ubránit pláči.

„Teď přijde studená zima,“ řekla malá vlaštovka. „Letím daleko do teplých krajin. Chceš letět se mnou? Můžeš mi sedět na zádech! Jen se pevně přivaž svou šerpou a uletíme pryč od ošklivého krtka a jeho tmavé světnice, daleko přes hory do teplých krajin, kde slunce svítí krásněji než tady, kde je pořád léto a nádherné květiny. Jen poleť se mnou, ty milá malá Palečko, vždyť jsi mi zachránila život, když jsem ležela zmrzlá v tom tmavém sklepě pod zemí!“

„Ano, poletím s tebou!“ řekla Palečka a posadila se ptáčkovi na záda, nohy opřela o roztažené křídlo a šerpu si pevně přivázala k jednomu z nejsilnějších per. A vlaštovka vzlétla vysoko do vzduchu, nad lesy a nad jezery, vysoko nad veliké hory, kde leží věčný sníh. Palečka v tom studeném vzduchu mrzla, ale pak se zachumlala pod ptáčkovo teplé peří a vystrčila jen hlavičku, aby viděla všechnu tu krásu pod sebou.

A tak doletěly do teplých krajin. Slunce tam svítilo mnohem jasněji než tady, nebe bylo dvakrát tak vysoko a na příkopech a plotech rostly ty nejkrásnější zelené a modré hrozny. V lesích visely citrony a pomeranče, vonělo to tu myrtou a mátou a po silnici běhaly ty nejroztomilejší děti a hrály si s velkými pestrými motýly. Ale vlaštovka letěla ještě dál a bylo tam čím dál hezčí. Pod nádhernými zelenými stromy u modrého jezera stál zářivě bílý mramorový zámek z dávných časů. Kolem vysokých sloupů se vinula vinná réva a úplně nahoře bylo mnoho vlaštovčích hnízd. V jednom z nich bydlela vlaštovka, která nesla Palečku.

„Tady je můj dům!“ řekla vlaštovka. „Ale jestli si teď sama vybereš jeden z těch nádherných květů, které rostou tam dole, posadím tě do něj a budeš se mít tak krásně, jak si jen budeš přát!“

„To je krása!“ řekla Palečka a zatleskala ručkama.

Ležel tam velký bílý mramorový sloup, který se zřítil na zem a rozlomil se na tři kusy. A mezi nimi rostly ty nejkrásnější velké bílé květy. Vlaštovka s Palečkou slétla dolů a posadila ji na jeden ze širokých lístků. Ale jak se Palečka podivila! Uprostřed květu seděl malý mužíček, tak bílý a průhledný, jako by byl ze skla. Na hlavě měl tu nejroztomilejší zlatou korunku a na ramenou nádherná průzračná křídla. A sám nebyl větší než Palečka. Byl to anděl květu. V každém květu bydlel takový mužíček nebo ženuška, ale tenhle byl králem nad nimi všemi.

„Panebože, ten je krásný!“ zašeptala Palečka vlaštovce. Malý princ se vlaštovky moc lekl, protože proti němu, tak malému a jemnému, byla jako obrovský pták. Ale když uviděl Palečku, měl velikou radost. Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Proto si sundal z hlavy zlatou korunku a posadil ji na hlavu jí. Zeptal se, jak se jmenuje a jestli by nechtěla být jeho ženou, že by se pak stala královnou všech květin! No, to byl tedy opravdu jiný ženich než ropuchův syn a krtek v černém sametovém kožichu. Řekla tedy krásnému princi ano. A z každého květu vyšla dáma nebo pán, tak roztomilí, že to byla radost pohledět. Každý přinesl Palečce dárek, ale ze všech nejlepší byl pár krásných křídel z velké bílé mouchy. Připevnili je Palečce na záda a teď mohla i ona létat z květu na květ. Všude byla taková radost a malá vlaštovka seděla nahoře ve svém hnízdě a zpívala jim, jak nejlépe uměla. Ale v srdci byla přece jen smutná, protože měla Palečku tak ráda a nikdy by se s ní nechtěla rozloučit.

„Nebudeš se jmenovat Palečka!“ řekl jí anděl květu. „To je ošklivé jméno a ty jsi tak krásná. Budeme ti říkat Maja!“

„Sbohem! Sbohem!“ řekla malá vlaštovka a zase odletěla z teplých krajin, daleko zpátky do Dánska. Tam měla malé hnízdo nad oknem, kde bydlí pán, který umí vyprávět pohádky. Jemu zazpívala „kvivit, kvivit!“ A od něj máme celý ten příběh.