Broučci: Broučkův první let do světa

A bylo jaro. Všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci — ale ti se něco nacvrčeli! A Janinka už byla u Broučka, a kmotřička a kmotříček a Beruška, a čekali až jen slunko zapadne. Brouček byl takový silný a veliký. Seděl vedle Janinky, radost mu koukala z očí, ale neříkal pranic. Maminka se nemohla zdržet, samou radostí až plakala. A snídaně by byla tak honem nebyla uvařena, kdyby jí Beruška nebyla pomohla. Měli čokoládu — nevím, kde ji vzali, a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se, nasnídali se, a — že už slunko zapadlo. Brouček byl první venku. Povznesl se do výšky, letěl třikrát dokola — jakoby nic! — a u Janinky se zas spustil na zem. Všickni si stoupli kolem něho, a tatínek, že má něco na srdci.

„Milý Broučku! Já mám radost a maminka má radost a my máme všickni radost, že už dnes poletíš. To je dobře, Pán Bůh to tak chce. Ale my nebudeme vždycky pohromadě, musíme se rozdělit, aby lidé všude viděli. A tu mám o tebe strach. Hodné broučky má Pán Bůh na starosti a nic se jim nestane. Ale jen jestli ty budeš hodný a budeš-li pořád pěkně svítit, jak to Pán Bůh chce! Já bych měl velikou žalost a maminka také a kmotříček také, a my všickni, kdybys neměl pěkně poslouchat.“

A přitom tatínek div neplakal, a maminka opravdu plakala. Janince stály také slzy v očích, a i Broučka by byli honem rozplakali.

Tu se ještě ozval kmotříček: „Milý Broučku, už máš přece rozum a slyšíš, že si všickni přejeme, abys pěkně poslouchal. Já ti řeknu jen to, že kdybys neměl pěkně poslouchat, ty sám bys nejhůř pochodil. A teď už ve jménu Páně poletíme.“ A letěli, ale jen nizoučko a pomalinku, aby jim mohla maminka a kmotřička a Janinka a Beruška stačit — až přiletěli tam za potok a přes vrch, odkud bylo vidět daleko, daleko do širého světa. Tu kmotříček, že aby ony se už vrátily. A tak se vrátily a Brouček letěl pryč a pryč do širého světa. Ony ještě za nimi: „S Pánem Bohem!“ „Sprovázej Pán Bůh!“ „Šťastné navrácení!“ „Sám Pán Bůh tě nauč poslouchat!“ — Ale Brouček už byl daleko, daleko, a už to snad všechno ani neslyšel. A tak se vracely a povídaly si, jaké má Brouček krásné světlo. Kmotřička myslila, že je krásné žluté jako zlato; mamince se zdálo víc do bělá hodně jasné; Beruška tvrdila, že je do růžová; Janinka pak měla za to, že je takové, jaké mívají broučci, když ponejprv letí, a že jen aby Brouček poslouchal, že ona má strach, že nebude.

Maminka však myslela, i že snad bude, a kmotřička také, i že ano, a tak už Janinka neříkala nic. Byly už nedaleko, daly si s Pánem Bohem, a letěly každá domů. Maminka tam měla stát hromadu nádobí, dala se hned do práce, ale nešlo jí to jaksi nijak od ruky. Myslila na Broučka, a myslila na Janinku. „Že by měl být můj Brouček neposlušný?“ To ji na Janinku skoro mrzelo.

A oni letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Na západ se nebe rdělo a Broučkovi se srdce v těle smálo. Ale tu se blížili k velikému dubovému lesu a Brouček si vzpomenul na žlunu. „Tatínku, tady jsou žluny.“ — „I neboj se! Vždyť my do lesa nepoletíme, jenom okolo. Tady je naše cesta.“ — Ale sotva to tatínek dořekl, už se to na něho z lesa řítilo, a tolik to hučelo a tolik to zvučelo, a hned se to sypalo na milého Broučka. Ach, ten křičel! „Tatínku, tatínku — tatínku, tatínku!“ — „I mlč, i mlč! Neboj se! Vždyť to není žluna, to je chroust.“

Ale Brouček křičel a krčil se a schovával, až to přestalo bzučet. — „I, Broučku, to se nesmíš bát,“ těšil ho kmotříček. „Vidíš ho tamhle, to je chroust. On se nás asi lekl, že jsme tři.“

„Ale, když to tak hučelo!“ — „I to chrousti tak bzučí.“ A letěli dál a letěli, až tam na konci lesa bylo něco vidět. „Tatínku, podívejte se tamhle, copak to je? Takové velikánské!“ — „To je hajného chaloupka.“ — „Ta je veliká! A to jsou dveře tam nahoře v prostředku?“ — „I ne, to je okénko.“ — „Ale to je veliké! A načpak jsou pod tím okénkem a kolem narovnány ty klády?“ — „I to nejsou klády. To jsou polínka, aby měl hajný čím topit.“ — „Ale! A, tatínku, kdopak to je ten hajný?“ — „I vidíš ho, však jde tamhle naproti nám.“

A hajný přicházel naproti nim. Takový veliký a měl široký klobouk s perem a po straně takovou tašku a přes rameno velikánskou pušku.

„Ale, tatínku, já se bojím!“ — „I neboj se! On je rád, že mu posvítíme.“ — A letěli a posvítili mu, a on byl rád a díval se za nimi. — „A, tatínku, copak že ten hajný nespí?“ — „I on musí dávat pozor.“ — „Načpak?“ — „Tady na les, aby jej lidé neukradli.“ — „Oni, tatínku, lidé kradou?“ — „I kradou, a nic prý se nemají rádi.“ — „Ale to já bych jim nesvítil. Ten hajný nekrade, viďte?“ — „Ne, ten ne. Ale když Pán Bůh chce, abychom jim svítili, tak my jim svítíme, ať kradou anebo nekradou.“

A letěli a dívali se a povídali. Ale tu to najednou před nimi strašně zahučelo! Bylo to takové veliké jako mračno, mělo to oči jako řeřavé uhlí a zobák takový zahnutý a drápy až hrůza, a Brouček už byl celý bez sebe. — „Tatínku, tatínku, — tatínku, tatínku!“ — a už padal na zem, zalézal do trávy a myslil, že už ho žluna polkla. Tatínek hned za ním a kmotříček také. „I neboj se, Broučku, neboj se! Vždyť to není žluna, to je sova. Ta nám nic neudělá.“ — Ale Brouček jako by neslyšel. A když se přece trochu zotavil, počal plakat. „Tatínku, já půjdu domů, ach tatínku, já půjdu domů.“ — Ale tatínek a kmotříček mu to vymlouvali. „I ne, Broučku. Toto! Copak by si doma pomyslily, kmotřička a Beruška a Janinka! To se nemusíš bát! Broučci se nic nebojí. Vždyť to byla sova a ta broučky nežere!“ — „Ona broučky nežere?“ — „Ne. Brouček, to je jí málo. Ona raději nějakou myšku anebo žabku.“

A tak zas letěli. Dlouho ještě neletěli, a tu to tak zadunělo, že sebou všichni trhli. Ale tatínek honem Broučka těšil: „Slyšíš, to ten hajný asi tu sovu zastřelil.“

A kmotříček také myslil, a tak byl Brouček rád a letěl a svítil a svítil.

Les přestal a šlo to dolů do takového krásného údolí. Po stráních byly vinice s hezounkými chaloupkami, a ta vůně! — to byla vůně! když tak letěli, tu viděli dva broučky. „Vidíš je, Broučku, tamhle!“ ukazoval kmotříček. „Ten malý také dnes po prvé letí. Já je znám, oni jsou tam nedaleko od nás. Zůstávají v roští. Vidíš, on se nic nebojí.“ — „Vždyť já se už, kmotříčku, také nebojím.“ A už se Brouček nebál. A když se potkali, volal tatínek a kmotříček: „Zdař Bůh!“ a Brouček řekl také: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a oni oba: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ Ten malý také. A když přiletěli dál, tam se broučci kmitali, jeden sem, druhý tam, staří a mladí, velicí a malí a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ a zas: „Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A kde vinice přestaly, tam počaly krásné zahrady a v těch zahradách krásné veliké domy, a zahrada vedle zahrady a krásný dům vedle krásného domu.

„Broučku, nebolí tě křidélka?“ ptal se tatínek. Ale Brouček že ne a ne. „I přece si trochu sedněme, abychom si odpočinuli!“ radil tatínek. Ale Brouček pořád, že ne a ne! Až když kmotříček pravil, že už ho křidélka trochu bolí, tu teprve, že si drobátko sednou. A sedli si v zahradě na hrušku na samý vrcholek a dívali se.

Měsíček vykukoval zpod mraků, tu a tam se hvězdička třpytila a broučků všude plno. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil. Lidé pěkně spali, jen tam v tom jednom okně u samé střechy bylo světlo. Tu se najednou tam někde dole ozvalo: Kikirihí! Kikirihí! — „Tatínku, copak to?“ — „I to je kohout, tamhle někde v kurníku. Počkej, hned se mu některý ozve!“ A hned se tam vedle ozývalo: Kikirihí! Kikirihí! a hned zas tam dál: Kikirihí! Kikirihí! A pořád: Kikirihí! Kikirihí! až tam daleko, že už to nebylo ani slyšet. A tu se to okno otevřelo. Velká, silná paní s dvěma krásnými kaštanovými kadeřemi dívala se na všechny strany, vzhůru a dolů po celém nebi, po všech hvězdách a po všech broučcích. Něco povídala, ale nebylo jí rozumět. Pak se okno zas zavřelo, světlo zmizelo, ale hned vedle v okně se objevilo a hned zas v třetím okně, a za chvilku ve čtvrtém okně, až se ztratilo. Myslím, že se maminka byla dívat po dětech.

A broučci zas letěli, vlevo kmotříček, vpravo tatínek a Brouček v prostředku. Ze zahrady do zahrady, až zahrady přestaly, a tu na návrší krásné město. Vysokánská věž a na ní čtyři malé věžičky, kolkolem samé domy a jenom domy, a okny jen jen poseté. Ale všecko spalo. Nikde ani slovíčka, nikde ani světélka. A tak letěli, a když byli na konci ulice, tu se ozývalo jakési šplechtání a bublání. „Tatínku, copak to?“ — „I to je voda. Tady jsme hned na náměstí.“

A byli na náměstí. Bylo takové čtyřhranné. V prostředku velikánská kamenná kašna, uprostřed kašny velikánský lev s dvěma ocasy. Tlamu měl otevřenu a voda se z ní do kašny valila, až to hučelo. Brouček se toho bál, ale kmotříček řekl: „I pojď, nic se neboj, on je kamenný.“ A sedli lvovi na ucho, a pěkně se dívali. Domy takové vysokánské, okno vedle okna a dveře vedle dveří, ale všechno zavřeno. A tam nedaleko kašny stál sloup a na něm lucerna. A tu Brouček vidí, že tam kdosi stojí zády o sloup opřen, přes pás veliký roh a v rukou takové dlouhanánské kopí. „Tatínku, vidíte, támhle někdo stojí.“ — „I to je ponocný.“ — „Ponocný? Copak on tu dělá?“ — „I ponocuje. Dává pozor, aby se zloději nevloupali do domů a lidi neokradli. Vidíš, jaké má kopí. To na ty zloděje.“ — „A oni tady v městě také kradou?“ — „Ó, moc prý kradou! Jak jen mohou.“ — „Ale to já, tatínku, budu raději svítit tam, kde ti kohouti kokrhali. Viďte, tam nekradou!“ — „Tak snad ne.“

Ale tu se ten ponocný vztyčil, přiložil roh k ústům a hú, hú, hú, hú, tak dvanáckrát hú. „Tatínku, copak to?“ — „I to on troubí půl noci, aby lidé věděli, jak dlouho mají ještě spát.“ — „A jakpak on ví, že už je půl noci?“ — „I on to už dávno dělá, tak on už to ví. Však už musíme letět. Slunce bude co nevidět vycházet a my jsme ještě nic nesvítili.“ — Kmotříček myslil, když dnes Brouček po prvé letí, že se to nemusí tak přísně brát, ale přece letěli z města ven a tam do těch zahrad.

Broučka něco napadlo: „Tatínku, tam, kam jste letěli oknem, nepoletíme? Poleťme!“ — „Tam, co zpívají tu naši modlitbičku? To už teď nejde. Až někdy jindy. Ono to je tadyhle v jinou stranu za městem, a to bychom si museli přivstat, hned jak slunko zapadne.“ A tak svítili a svítili, ze zahrady do zahrady, ale nejvíce tam v té, kde si ponejprv na hrušce odpočinuli. Nikde se nic nehnulo, ani ten list nezašustil a lidé pěkně spali. A ty hvězdy se třpytily a ti broučci se kmitali a pořád: „Zdař Bůh, Zdař Bůh, Zdař Bůh!“ A ti kohouti, ó ti teprv začali: Kikirihí, Kikirihí! a pořád Kikirihí! Jeden přestal a druhý začal, takže ani nepřestali. Ale ty hvězdy začaly jaksi blednout a tam na východě se tolik rdělo, že kmotříček radil: „Poleťme domů! Slunko vychází a doma na nás beztoho čekají.“

A letěli domů. Broučkovi se z těch zahrad skoro ani nechtělo, ale přece letěli, vzhůru skrze vinice, až tam k lesu. Tatínek už Broučka těšil: „Jen se neboj! Slunko již vychází a sovy již zalezly.“ — „A žluny, tatínku, také?“ — „I nic se neboj! Tady je naše cesta, tu se nám nic nemůže stát.“ A letěli. Tu stála ta hajného chaloupka, ale Broučkovi zdála se tak malounká, že ji ani nemohl poznat. A z komína se kouřilo. „Vidíš, Broučku,“ povídal kmotříček, „tady už vstali a vaří snídani.“ Dveře do chaloupky byly otevřeny. Na posteli ležel hajný a spal, tak nerozstrojený. Puška visela na stěně na hřebíku a na zemi na dlážkách u samých dveří ležela velikánská zastřelená sova. — A letěli, pořád pěkně vedle lesa, až les přestal, a byli na vrchu. A s vrchu dolů a přes potok — a hned všickni tři tam pod jalovec.

Však už na ně čekaly, a když je viděly, vyběhly jim naproti, maminka a kmotřička a Beruška. „A Janinka tu není?“ ptal se Brouček. „I ona zde není,“ pravila maminka. „Ona si myslí, že nebudeš poslouchat. A jestlipak, tatínku, poslouchal?“ — Tatínek se usmíval a neříkal nic. Ale kmotříček: „I, poslouchal. Vždyť už má rozum, a už se nebude bát.“ — A že budou večeřet, hlad už beztoho měli. Měli čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Ale když nenechali Broučka ani se najíst! Pořád, aby jim vypravoval, jak se tam měli, a Brouček se beztoho sám k tomu měl: Jaká byla ta zahrada krásná, a v tom jednom okně že bylo světlo, a že se okno otevřelo a taková krásná paní se dívala na hvězdy a na broučky, a ti kohouti tolik kokrhali jeden za druhým až tam daleko, a ten lev že sebou ani nehnul, měl takovou velikou hlavu a dva ocasy a pořád plil vodu.

„A nebál ses ho?“ ptala se Beruška. — „Ó, načpak bych se bál! A viďte, kmotříčku, toho chrousta jsme se polekali! Ten se nás bál!“ — „Ano, Broučku,“ posvědčoval kmotříček. „Ale ta sova!“ — „Ó, však ji hajný zastřelil. Pane, tohos měla vidět, Beruško! Měl takový velikánský roh, hú, hú, hú a pořád hú. To aby lidé věděli, jak mají ještě dlouho spát.“ — „I ne, Broučku, to nebyl hajný, to byl ponocný,“ opravoval ho tatínek. — „Ano, tak to byl ten ponocný.“ A kmotřička k tomu přidala: „Však ano, půjdeme spát. Broučkovi se oči zavírají.“ A tak že se budou modlit:

Podvečer tvá čeládka,
Jak k slepici kuřátka,
K ochraně tvé hledíme,
Laskavý Hospodine.

Brouček dal pac a pusu, každý šel po svých a spali a spali. Krásně se jim to spalo.