Janek silák – původní verze

Byl jednou jeden lakomý mlynář a ten měl chasníka Janka. Janek byl tak silný, že se o něm vyprávělo široko daleko. Pracoval víc než pět jiných chasníků dohromady. Ale mlynář byl skrblík a nechtěl mu za práci zaplatit ani krejcar.

Domluvili se tedy jinak. Místo mzdy smí Janek dát svému pánovi jednou za rok tři pohlavky. Jenže když se rok chýlil ke konci, začal se mlynář té výplaty bát. Přemýšlel, jak by se silného chasníka zbavil. Jednoho dne mu řekl: „Janku, dnes vyčistíš studnu. Je v ní už spousta bahna.“

A když Janek slezl až na samé dno, nařídil mlynář čeledi, aby na něj shodili mlýnský kámen.

Čeledíni udělali, co pán poručil. Ale jak se všichni divili, když za chvilku vylezl Janek ze studny živý a zdravý! Mlýnský kámen měl kolem krku a hlavu prostrčenou dírou uprostřed. „Podívejte se na mě,“ volal se smíchem, „jaký mám krásný límec!“ A s kamenným límcem se pustil na dvoře do tance.

Mlynář zkoušel ještě jiné lsti, ale na Janka nevyzrál. Nakonec mu výplatu dát musel. Po prvním pohlavku, který mu Janek dal dvěma prsty za ucho, proležel mlynář osm neděl v posteli. Podruhé ho uhodil třemi prsty, a z toho by byl mlynář málem umřel. Třetí pohlavek mu dobrý Janek odpustil. Bylo mu lakomce líto.

Janek měl opravdu dobré srdce. Zlé lidi občas svou silou potrestal, ale nevinnému tvoru nikdy neublížil.

Jednoho dne přijel z kopce ke mlýnu nový zákazník. Vůz měl vysoko naložený obilím a táhli ho tři koně: bělouš, hnědouš a vraník. Všichni tři kulhali a vůz sotva utáhli. Když bylo obilí semleté a pytle s moukou naložené, měli jet zpátky do kopce. To už koníci nemohli vozem ani hnout. Bezcitný vozka do nich práskal bičem, až se Jankovi nad ubohými zvířaty sevřelo srdce.

Janek přiskočil, jednou rukou zezadu strčil do vozu a vyšoupl ho do kopce jako hračku. Pak šel dopředu a každého koníka soucitně pohladil.

„Však na tebe nezapomeneme,“ zašeptal mu bělouš.

„Však se ještě uvidíme,“ řekl mu tiše lidským hlasem hnědouš.

„Však se ti dobře odměníme,“ zařehtal sotva slyšitelně vraník.

A potom koníci ujížděli pryč, jako by je vítr nesl.

Mlynář se na tu siláckou práci jen díval s rukama založenýma. To už Janka omrzelo. Nechtěl dál sloužit lakomci a šel si hledat práci jinde. Přišel k jednomu ovčákovi a poprosil ho, aby ho vzal za pastýře. Ovčák souhlasil. Když Janek poprvé vyháněl stádo na pastvu, řekl mu: „Ovce můžeš pást všude, jen je nevoď na Obří vrch. Tam hrozí každému velké nebezpečí a už mnohý odvážlivec tam zle pochodil.“

„Nebezpečí se nebojím,“ pohodil hlavou Janek. A schválně hnal ovce rovnou na Obří vrch, protože byl zvědavý, co tam uvidí. Sotva vyšli nahoru, vystoupil proti němu obr a zahřměl: „Co tu chceš na mém vrchu?“ Rozmáchl se po Jankovi klackem a praštil ho do ramene. Jankovi naskočila boule.

Když ho za to třemi prsty lehounce uhodil za ucho, skácel se ten velikán, jak byl dlouhý a široký, a vypustil duši.

Druhý den hnal Janek stádo zase na Obří vrch, i když mu to ovčák zakázal. Znovu se proti němu vyřítil obr, ale byl to už jiný. Praštil Janka kamenem do čela a udělal mu modřinu. Janek ho plácl čtyřmi prsty do tváře, obr se zapotácel a bylo po něm.

„Rád bych věděl, jaká podivná země je za tímhle vrchem,“ přemýšlel Janek. „Kdyby tam nebylo něco zvláštního, obři by tu nestáli na stráži. Nedá mi to pokoj, musím se tam podívat.“ Ještě ten den dal ovčákovi výpověď a vydal se na cestu.

Za Obřím vrchem stála vysoká, vysoká hora. Za horou leželo hluboké, hluboké údolí a v údolí stál krásný zámek. Janek byl jeho krásou úplně okouzlený. „Tady se asi žije líp než ve mlýně a u ovčáka,“ řekl si a vykročil rovnou k zámku.

Prošel celý zámek a divil se čím dál víc. Jedna síň byla nádhernější než druhá, ale nikde ani živáčka. V poslední síni se třpytila brnění a přilby a po stěnách visely obří šaty a pláště. Poznal podle toho, že zámek nejspíš patřil těm dvěma obrům, které připravil o život. Tak moc se mu tam zalíbilo, že se rozhodl zůstat.

Znovu procházel všechny síně, až nakonec došel do stáje. Stáli v ní tři koně tak krásní, že takové neměl ani císař. Jeden byl bělouš, druhý hnědouš a třetí vraník. Janek šel od jednoho k druhému a každého vlídně poplácal.

Najednou za sebou uslyšel: „Janku, Janku!“ Ohlédl se, ale nikoho neviděl. Zdálo se mu, že to volá bělouš. Přistoupil k němu a opravdu. Bělouš zavolal podruhé a potřetí: „Janku, Janku!“

„Copak bys rád?“ zeptal se Janek.

„Osedlej mě,“ řekl bělouš, „a jeď se mnou na Skleněný vrch. Rytíři tam právě zápasí o královskou princeznu. Budeš zápasit s nimi. Ale jestli ti záleží na tvém štěstí, nesmíš se tam nikým nechat zdržet.“

„To je moje starost,“ řekl Janek. Osedlal bělouše, vyhoupl se do sedla a jel. Jakmile ale koník překročil práh stáje, proměnil se v ubohou herku, která kulhala a funěla, až to bylo k pláči. Cestou na Skleněný vrch museli projet vesnicí. Lidé a děti vybíhali z domů a pokřikovali: „Podívejte se na něj, jak se naparuje na tom chromém koni!“ Janek si posměchu nevšímal a myslel si: „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp.“

Když dojeli na Skleněný vrch, bělouš třikrát zařehtal. V tu ránu se z něj stal zase překrásný kůň a z Janka rytíř v nádherném zlatém brnění. Janek sám sebe obdivoval a prohlížel se ve skleněném vrchu jako v zrcadle.

„Teď se drž pevně v sedle,“ řekl mu kůň. „Nenech se ničím zmást a rozdávej rány na všechny strany.“

„Ach, můj milý běloušku,“ zvolal Janek, „ty ještě neznáš Janka a nevíš, co dovede.“

Bělouš vyrazil plným tryskem, až jiskry létaly a střípky skla odletovaly na všechny strany. Za chvilku stál s Jankem u velikého zápasiště. Bylo tam pohromadě asi tisíc rytířů a všichni byli obři. Hned Janka obklopili a vyzývali ho k zápasu. Janek neváhal, chopil se meče a mával jím kolem sebe tak zostra, že se rytíři zahanbeně rozutekli. Tu k Jankovi přistoupil sám král obrů. Chtěl ho poznat a pozdravit. Janek si ale vzpomněl na koníkovu radu, rychle se otočil a zmizel.

Než doklusal ze Skleněného vrchu do vesnice, byla už noc. Mohl se tedy ve svém skvělém brnění vrátit do zámku, aniž ho kdo viděl.

Když druhý den vešel do stáje, ozvalo se za ním zase: „Janku, Janku!“

„Copak chceš, můj běloušku?“ zeptal se Janek.

„Já nic nechci,“ odpověděl kůň. „To tě volal hnědouš.“

Janek přistoupil k hnědoušovi. „Copak bys rád, můj hnědoušku?“

„Osedlej mě a jeď se mnou na Skleněný vrch. Ale jestli ti záleží na tvém štěstí, nenech se tam nikým zdržet.“

„Na to se zeptej bělouše,“ zasmál se Janek. Osedlal koníka a vyrazil k vesnici. Hnědouš bídně kulhal. Lidé zase vybíhali a posmívali se, ale Janek seděl v sedle hrdě jako císař a myslel si: „Hloupí lidé, kdybyste věděli, co vím já.“

Když dojeli na Skleněný vrch, hnědouš třikrát zařehtal. V mžiku se oba proměnili tak, že Janek sebe ani koně skoro nepoznával. Třpytili se zlatem a nachem. „Drž se pevně v sedle, nenech se ničím zmást a rozdávej rány na všechny strany,“ řekl hnědouš. „Dobře, dobře, já už všechno vím. A teď kupředu!“ zvolal Janek. Hnědouš se vzepjal a jako blesk letěl k zápasišti. Všichni rytíři na Janka obdivně hleděli, protože krásnějšího rytíře nikdy neviděli.

„Kdo chce se mnou zápasit, ať přistoupí!“ zvolal hrdě Janek. Ale jakmile se k němu některý z obřích rytířů přiblížil, skolil ho Janek jediným mávnutím meče. Brzy už si s ním nikdo netroufl zápasit. Když zazněly trubky na znamení, že zápas skončil, přistoupil k Jankovi znovu král obrů. Janek ale otočil koně a odletěl jako střela. V noci přiklusal na zámek, zavedl hnědouše do stáje, lehl si do postele a spal jako princ.

Další den ráno, sotva vešel do stáje, uslyšel zase: „Janku, Janku!“

„Copak dobrého, můj hnědoušku?“ zeptal se. A hnědouš odpověděl: „To volal vraník, ne já.“

„Copak chceš, můj vraníčku?“

„Osedlej mě a jeď se mnou na Skleněný vrch. Ale jestli ti záleží na tvém štěstí, nezdržuj se tam,“ řekl vraník.

„To je ta nejmenší starost,“ usmál se Janek. Osedlal koníka a jel potřetí na Skleněný vrch. Lidé se jezdci i chromé herce posmívali ještě víc, protože tenhle koník kulhal ještě hůř než oba jeho kamarádi. A Janek se v sedle houpal ještě hrději a šťastněji než jindy.

Dlouho trvalo, než doklusali na Skleněný vrch. Tam vraník třikrát zařehtal. Janek si myslel, že už nemůže být krásněji ustrojený než včera, a přece byl. Šaty měl samé zlato a drahé kamení. Vraníkovo sedlo a uzda byly tak nádherné, že na celém světě nebylo nic krásnějšího.

„Drž se pevně v sedle,“ řekl vraník, „nenech se ničím zmást a rozdávej rány na všechny strany.“

„Neboj se,“ odpověděl Janek, „tomu já dobře rozumím.“

Sotva to dořekl, vzepjal se vraník a několika obrovskými skoky byl s Jankem na zápasišti. Janek se chopil meče a mával jím kolem sebe tak, že kusy přileb a brnění, štítů a mečů létaly na všechny strany. Když trubky ohlásily konec zápasu, Janek rychle obrátil koně a uháněl pryč.

Tentokrát ale chtěl král hrdinu, který přemohl tolik jeho nejstatečnějších rytířů, určitě vidět. Poručil, aby pevně zavřeli bránu. Když se Janek přiblížil k bráně a viděl, že je ze všech stran obklíčený, couvl s vraníkem dozadu. Vraník se vzepjal a jediným velkým skokem bránu přeletěl.

„Však já si tě poznamenám!“ vykřikl král obrů a hodil po něm svým mečem. Janek meč chytil pravou rukou za špičku. Špička se mu zabodla do dlaně a ulomila se. Janek měl ale dlaň tvrdou jako podkova, a tak ho to skoro ani nebolelo.

Král se z toho radoval. Druhý den rozeslal na všechny strany posly. Ti vyhlašovali, ať se ke králi dostaví rytíř, kterému v dlani vězí hrot královského meče. Za jeho statečnost mu král dá za manželku svou dceru. Někteří rytíři byli tak pošetilí, že si zabodli špičky svých mečů do dlaní a hlásili se u krále o princeznu. Všichni ale museli s hanbou odejít, protože žádný ten hrot ke královu meči nepatřil.

Když se královo poselství doneslo až k Jankovi, šel se poradit se svými třemi přáteli, kteří mu k tomu štěstí pomohli.

„Pověz mi, běloušku,“ zeptal se lichotivě, „proč jsi mě varoval, abych se na Skleněném vrchu nezdržoval?“

„Protože tě král nesměl spatřit a poznat dřív, než se přesvědčí o tvém hrdinství,“ odpověděl kůň. „Nejsi z říše obrů a cizí lidé do ní nesmějí. Kdyby si tě byl všiml, okamžitě by tě sprovodil ze světa. Jemu bys podlehl, protože on sám je nepřemožitelný. Teď jsi ale dokázal, že se obrům silou nejen vyrovnáš, ale že jsi daleko silnější. A takového hrdinu si král přál za manžela pro svou dceru i za nástupce na trůn. Takového, který si poradí s divokými obry, zkrotí je a ochrání říši před vzpourou a zmatkem. V tobě našel siláka, před kterým se obři budou třást a poslechnou ho. Teď tě v říši obrů s radostí přijmou jako králova dědice!“

„A čím se vám odměním za tolik štěstí, moji milí koníčkové?“ zeptal se šťastný Janek a hladil běloušovi, hnědoušovi i vraníkovi hřívu.

„Nemáš nám za co děkovat. To my jsme se odměnili tobě,“ odpověděl bělouš.

„Pamatuješ si, jak jsi sloužil u mlynáře a slitoval ses nad třemi kulhavými koníky?“ dodal hnědouš.

A vraník pokračoval: „Ten bezcitný vozka, to byl obr, který si vzal lidskou podobu. Byl to týž obr, kterého jsi skolil třemi prsty, když jsi pásl ovce. A druhý obr, kterého jsi porazil čtyřmi prsty, to byl nepřítel, který zavraždil našeho otce a oloupil nás o náš krásný zámek po předcích. My jsme totiž tři knížecí princové. Zlí obři nás začarovali, abychom jim tahali vozy a otročili jim. Ale teď přichází hodina našeho vysvobození. Kouzlo totiž povolí, až bude v říši obrů vládnout hrdina silnější než všichni obři, a přitom dobrý jako dítě. Tvou dobrotu jsme poznali už dávno a tvou sílu taky. Proto jsme ti pomohli, abys mohl v říši obrů kralovat.“

Jak teď Janek bělouše, hnědouše i vraníka hladil! A jak byl rád, že kdysi sloužil u lakomého mlynáře!

„A teď ke králi! Osedlej mě!“ poručil vraník. Janek mu připnul nachové sedlo, oblékl si bílý šat posetý diamanty a vyhoupl se na hrdého vraníka. Bělouš a hnědouš vesele klusali za nimi.

Když přijeli na Skleněný vrch, klusal vraník s Jankem rovnou před královský hrad. Janek se králi uctivě uklonil a zvedl k němu pravou ruku. V dlani mu pořád vězel hrot králova meče.

Král poznal, že je to pravý vítěz zápasů. Vytáhl mu špičku meče z dlaně a řekl: „Vítej, nejsilnější a nejstatečnější hrdino! I když jsi z cizího rodu, budeš obrům dobře vládnout. Přijímám tě za syna a prohlašuji tě za krále na Skleněném vrchu.“

Zvučně zazněly trubky a do nich se ozvalo vraníkovo veselé zařehtání. Ale když se Janek otočil, vraníka nikde neviděl. Místo něj k němu přistoupil mladý černovlasý rytíř, tak krásný, že podobného na světě ještě neviděl. Vroucně děkoval novému králi za vysvobození své i svých milovaných bratrů. Místo bělouše a hnědouše tu totiž stáli dva mladí šlechtici, jeden se zlatými kadeřemi a druhý s kaštanovými. Z tváří jim zářila nesmírná radost.

Brzy nato slavil Janek s královskou princeznou velkou svatbu. A od té doby nebylo na Skleněném vrchu silnějšího hrdiny ani hodnějšího a laskavějšího krále.